Regulace GDPR není levná. Podle Hospodářské komory vyjde její zavedení české firmy a podnikatele v souhrnu na 25 miliard korun.
Většina firem sice za GDPR zaplatí do 50 tisíc korun, ale i tak tato regulace bezesporu citelně zatěžuje celou ekonomiku. Vždyť ti podnikatelé či firmy mohli takto vydané peníze investovat do nových technologií, inovací či do pracovních míst s vyšší přidanou hodnotou. Musíme také připočíst dodatečné náklady pro obce či pro stát. Celkové celospolečenské náklady zavedení GDPR tak jdou do desítek miliard korun.
Pozoruhodná jsou tedy slova některých obhájců regulace. Prý že o nic velkého nejde a že prý jsou rádi, že je takto Brusel zbaví emailového spamu nebo nevyžádaných telefonátů. No jo, fajn, zaplatili by ale za tyto služby soukromé firmě třeba 3000 korun? Kdo by dal 3000 korun za to, že jej místo Bruselu zbaví spamu a nevyžádaných telefonátů soukromá firma?
Jistě, asi by se takoví lidé našli, ale moc by jich nebylo. Ze slov o tom, že nás GDPR zbaví spamu a nechtěného telefonního vyzvánění, čiší úporná snaha najít na regulaci za každou cenu něco pozitivního. I za cenu nesmyslných tvrzení.
Ve skutečnosti je GDPR pro malé podnikatele, malé firmy a obce regulací, na které mohou jen těžko najít neúporně něco smysluplného nebo pozitivního. O ně totiž nejde. A pokud jde, tak až ve druhém sledu. V prvním sledu je totiž GDPR důsledkem probíhajícího zápasu státních celků s finančně stále mocnějšími korporacemi, zejména s těmi působícími v oblasti informačních technologií.
Facebook nebo Twitter dnes výrazně ovlivňují výsledek voleb v tom či onom koutu světa. Tržní hodnota společnosti Apple zase už loni převyšovala celkové výdaje Spojených států na válku ve Vietnamu nebo na sedmiletou iráckou válku. Apple je také větší ekonomikou než Švýcarsko, Rakousko nebo Belgie. Microsoft je zase větší ekonomikou než Portugalsko.
Globální sociální sítě a další technologické korporace přitom dosud finančně těžily z osobních dat svých uživatelů. Třeba Facebook jich má hodně přes dvě miliardy. To, že ta či ona sociální síť vlastně je „zadarmo“, je takové šálení moderní doby. Samozřejmě, že zadarmo není. Uživatel platí právě svými osobními daty.
Osobám, které nikdy neviděl a neuvidí, odhaluje své nitro, své chutě, touhy i preference, včetně těch politických. Dokonale se obnažuje. Odměnou mu je pár „lajků“, avšak osoby na druhém konci sociální sítě to všechno zpeněžují ve tvrdé měně. Získaná data sbírají do velkých balíků, za tisíce a miliony lidí, a na jejich základě pak zase jiné osoby či firmy cílí své marketingové nebo politické kampaně.
Přítomností na sociálních sítích a vůbec v online světě lidé neplatí přímo penězi, ale svým soukromím a svým nitrem, o jejichž zpeněžení se pak už postarají jiní. Tohle je klíčový zdroj pohádkového bohatnutí firem jako Facebook, Google či Apple. Nyní budou mít kvůli GDPR bohatnutí těžší. Politici si totiž uvědomili, že jim korporace berou vliv a moc. A s tím chtějí něco dělat.
Jak se říká, když se kácí les, létají třísky. Že ty třísky zasáhnou drobné podnikatele a malé obce, to je v zápase obrů – europolitiků a korporací – bohužel druhořadé.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
