Čínská ekonomika ve druhém čtvrtletí rostla nejpomaleji od března 1992. Jak to, že nepanikaří burzy? Všichni čekají, že to Peking zalepí na dluh. Vždyť se to tak dělá i na Západě. Jenže jak dlouho může globální dluh růst, než to praskne?
Ten den, v pondělí, nemohl americký prezident Donald Trump ani pořádně dospat. Hned za kuropění se informoval o stavu čínské ekonomiky. A jal se vítězoslavně tweetovat. Ještě před sedmou ranní washingtonského času. Čína, klíčový rival Spojených států, totiž ve druhém letošním čtvrtletí rostla nejslabším tempem minimálně od března 1992, odkdy pekingští statistici příslušné čtvrtletní údaje sbírají.
Tehdy, v březnu 1992, se Trump rozváděl s první manželkou Ivanou. Takže při pondělku po ránu mohl v duchu zajuchat, že čínská ekonomika po celou dobu, co „jsou od sebe“, nerostla nikdy tak slabě. Vždyť už je to hezká řádka let, prezident od té doby stihl ještě jeden další rozvod a dvě svatby k tomu.
O to překvapivější se může zdát, že světové burzy se z historicky slabých čínských čísel nijak nesesypaly. Ne snad, že by Trump byl zcela mimo, když za rozbřesku národohospodářské ochabování Číny zdůvodnil na Twitteru obchodní válkou, kterou s Pekingem vede. Cla, která loni i letos na čínský dovoz do USA postupně uvalil, pekingské soudruhy opravdu trápí. I když jejich pokerové tváře veřejnosti nikdy nic takového nepřiznají.
Jenže soudruzi také stále třímají své trumfy, jimiž trápení mohou alespoň zčásti zahnat. A burziáni po celém světě to vědí. Věří nyní v to, že Peking se s dalším takovým trumfem vytasí. Ve své podstatě ovšem není tím trumfem nic jiného než zase další dluh. A to by mělo trápit nás všechny.
Za první tři měsíce letošního roku vzrostl celosvětový dluh o další tři biliony dolarů, vyplývá z čerstvých údajů Institutu mezinárodních financí. Za loňský rok přitom narostl o 3,3 bilionu, tudíž zadlužování se letos opět zrychluje.
Celkový globální dluh převyšuje úroveň 246 bilionů dolarů. Pokud by tuto sumu mělo splácet pouze Česko a pokud by se dále v čase již neměnila, na úhradu by musel jít více než tisícinásobek nominálního HDP roku 2018. Ten dluh by tedy zaplatilo všechno to, co se na našem území vyprodukuje za více než tisíc let. Samozřejmě pokud by – hypoteticky – zůstala produkce v oněch dalších více než tisíci letech na úrovni roku loňského a neuvažujeme-li inflaci.
Celoplanetární hora dluhu však burziány nezneklidňuje tolik jako případná neochota k dalšímu zadlužování. Jakkoli paradoxně to může znít. Ovšem trhy jsou pověstné svojí krátkozrakostí. Tu umocňuje jejich čtvrtletní koloběh. Čtvrtletně se oznamují výsledky, čtvrtletně se vyplácejí bonusy.
A krátkozrací burziáni nyní sázejí na následující. Protože Trump Číně cly „zatápí“, Peking, aby zamezil dalšímu propadu ekonomiky, bude muset druhé největší světové hospodářství o to razantněji stimulovat. Třeba tak, že za nově půjčené peníze postaví ještě více dálnic a železničních tratí. Nebo tak, že prostřednictvím své centrální banky učiní úvěr pro čínské firmy a podniky ještě dostupnější.
Ať tak či onak, vždy z toho „čouhá“ další dluh. Globální hora dluhu povyroste. A tomu krátkozrací burziáni tleskají. Špatná zpráva – ta, že čínská ekonomika roste nejpomaleji za 27 let – se tak svým způsobem a poněkud zvráceně mění ve zprávu dobrou, neboť stoupá pravděpodobnost dalšího zadlužování. Na vlně nového dluhu se lze alespoň krátkodobě ziskově svézt.
Dluh sám o době nemusí být na závadu. Zpravidla zůstává poměrně neškodný, jestliže roste pomaleji než globální ekonomika. Problém je, že celosvětově v minulých letech narůstal rychleji. V uplynulém desetiletí jednotlivé centrální banky, českou nevyjímaje, provedly více než sedm stovek snížení své základní úrokové sazby.
Dlouhodobě tak pomohly stlačit úrokové sazby na historická minima. Vlastně tím vlády, firmy a domácnosti vyzvaly, aby se dále zadlužovaly. Což se stalo. Čínský veřejný dluh v poměru k hrubému domácímu produktu země je tak dnes zhruba o 90 procent výše než začátkem roku 2008. V USA ten samý poměr za stejnou dobu narostl přibližně o 60 procent a v eurozóně o nějakých 30 procent. Dluhovou krizi přelomu desetiletí se lidstvo rozhodlo „řešit“ tak, že její následky jen zakrylo dalším a ještě větším dluhem.
Protože dlouhodobě nízké úroky jsou kontraproduktivní. Uměle nízké úroky totiž znamenají to, že vlády mají stále (levně půjčené) peníze, i když neprovádějí reformy a jejich dluh bobtná. Znamenají i to, že firmy neinovují, protože cenu svých akcií vyženou nahoru jinak než novým nápadem – a sice novým, levným dluhem, za který si koupí své vlastní akcie. A na kterém se krátkodobě ziskově svezou burziáni.Centrální bankéři včetně českých s jejich intervenčním režimem v dějinném ohlédnutí sehrají věru smutný part těch, kteří trvalejším stlačením úrokových sazeb tuto zhůvěřilost umožnili zejména.
Domácnostem se zase nevyplácí spořit – takže se raději zadlužují. Přitom čím větší dluh, tím obtížnější je úroky zvýšit, neboť pak by státy spíše bankrotovaly. Takže nízké úroky plodí úroky ještě nižší. Je to začarovaný kruh, ne však kruh nekonečný. Ačkoli někteří centrální bankéři stále vytrubují do světa, že mají „munice“ dost. Čímž jen politiky utvrzují v tom, že reforem netřeba, neb vždy lze natisknout nové peníze, tedy vytvořit další dluh.
I když lidstvo přirozeně dluží zase „jenom“ lidstvu, jednoho dne s velkou pravděpodobností jeho podstatná část akutně padne do tísně, že peníze, s nimiž počítá, nikdy neuvidí. Začarovaný kruh se přetne. To, co se bude dít pak, pěkné nebude. A už to ostatně asi ani nespadá do sféry ekonomovy působnosti.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
