„Rodiny ze středních a vyšších vrstev v sílící míře navzájem závodí v přípravě ratolestí na školu či univerzitu,“ dočteme se v listu Milwaukee Journal Sentinel z 22. července 2006. Zpráva nabourává jedno z rozšířených klišé doby, a sice že (zlaté) děti zajištěných, dobře vydělávajících rodičů – jimž se proto nedostává příliš volného času – to berou přes počítačové střílečky a drogy až na dno společnosti.
Ekonomové Garey a Valerie Rameyovi z Kalifornské univerzity v San Diegu dané klišé zcela staví na hlavu. V červnové studii The Rug Rat Race upozorňují, že navzdory dramatickému nárůstu doby, již ženy tráví v zaměstnání, a i navzdory klesající početnosti rodin, stoupl v USA letech 1975 až 2000 poměrně významně čas, který rodiče věnují výchově svých dětí. Nárůst je přitom nejvýraznější přibližně od půle 90. let; je dvakrát vyšší v těch případech, kdy rodiče mají vyšší vzdělání; a týká se především starších dětí (souvisí s koordinací a „logistickým“ zajištěným jejich aktivit).
Jde o zajímavý jev. Jelikož totiž v uplynulých patnácti letech vzrostly v USA poměrně citelně příjmy – přičemž příjmy lidí s vyšším vzděláním stoupaly rychleji než těch, kteří ho nedosáhli -, „zdražil“ i volný čas. Přesto mnozí z rodičů věnují stále vyšší a vyšší podíl zdraženého volného času dětem. Slaví snad konečně úspěch ti psychologové, kazatelé či byrokrati, kteří horovali za více času s dětmi?
Nikoli, odpovídají řečení ekonomové. Rodiče pouze přirozeně reagují na podněty, které přicházejí z trhu se vzděláním. V posledních zhruba dvaceti letech, jak je zmíněno, se postupně rozevírají nůžky v příjmech lidí s vyšším vzděláním a těch bez něho; takzvaná prémie za vyšší vzdělání roste. K tomu se od devadesátých let přidává demografický efekt, který se projevuje zvýšeným počtem absolventů středních škol. Při zhruba stále stejné kapacitě institucí nabízejících vyšší vzdělání tak nutně stoupá konkurence mezi uchazeči. Jejich rodiče – častěji ti ze středních a vyšších vrstev – si to uvědomují a investují do ratolestí čas a úsilí, aby ty v konkurenčním boji uspěly. V menší míře je efekt patrný i u rodičů s nižším vzděláním: i oni si více a více uvědomují důležitost (a výnosnost) vzdělání.
Možná že tou nejlepší cestou ke snížení kriminality mládeže i té obecné – a to třeba i u nás – je taková reforma školství, která vzdělání učiní na první pohled výnosným. A ta reforma nemusí nutně spočívat v zakládání nových škol či univerzit, ani ve zvyšování počtu přijatých uchazečů o vyšší vzdělání.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
