Kdo teď žádá euro, není skutečný Evropan

Mělo být vrcholem evropského sjednocení. Mělo Evropě přinést ekonomickou prosperitu. Mělo evropské státy ochránit před hospodářskými propady. Stal se pravý opak. Nic nerozdělilo státy Evropské unie tolik jako právě euro.

SPOR O PŘ? ETÍ EURA opět hýbe Českem. Debat na toto téma je několik do týdne. Na jedné z nich padla i myšlenka o dvojím pohledu: Na euro se můžeme dívat buď jako Václav Klaus – a pečlivě počítat jeho náklady a přínosy –, nebo jako Václav Havel, s nímž se váže o poznání idealističtější postoj.
Co na to říct. Analogie s domem je sice omšelá, ale trefná. Když má budova špatné základy, vichřici neustojí. Bez rýsovacího prkna, pravítka a vodováhy – bez klausovského „racia“ – kvalitní základy nepostavíte. Teprve když má budova stabilitu a bouře s ní nezamává, lze z jejích oken přesvědčeně – a přesvědčivě – světu havlovsky zvěstovat ideály. Třeba ty o tom, že žijete v nejlepším z možných domů.
Nechat se vést ideály a sledovat určité hodnoty není omyl. Vlastně jen tak lze měnit svět. Omyl je domnívat se, že tyto ideály stačí samy o sobě, že nepotřebují oporu v přísné racionální kalkulaci a v architektuře zbavené trhlin.
Bude-li dům v troskách nebo do něj třeba bude jen zatékat, ideály a hodnoty z něj hlásané nebudou zdaleka tolik rezonovat.

STIGLITZ: EURO PROTI INTEGRACI

Jenže v tom právě je osudová potíž eurozóny. Její architektura má hluboké trhliny. Prominentní ekonom Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a jeden z nejvlivnějších myslitelů dneška, jim věnoval svou novou knihu Euro: Společná měna jako hrozba pro budoucnost Evropy (její český překlad, který se v knihkupectvích v těchto dnech objevuje, jsem měl možnost odborně redigovat). Stiglitz je velkým stoupencem evropské integrace. V celé řadě dalších zásadních otázek zaujímá diametrálně odlišný postoj než již zmíněný Klaus. O to závažnější je tedy jeho kritický postoj k eurozóně. Za permanentního euroskeptika, nebo dokonce za „ruského švába“ jej totiž nelze označit ani při té nejbujnější fantazii.
Co tedy Stiglitz euru vlastně vytýká? Místo slibované prosperity přineslo Evropě – a zejména jejímu jihu – pravý opak. Stagnaci, v horším případě úpadek a devastaci.
Jestliže nefunguje základní stavební kámen – měna –, nemůže fungovat ani nic dalšího.
Když mladí Řekové – zástupci tamní ztracené generace, lidé bez práce a bez budoucnosti – rozhněvaně přimalovávají Merkelové hitlerovský knírek, prapříčinou je právě euro. Zejména jižní země eurozóny – vedle Řecka i Portugalsko, Španělsko nebo Itálie – neměly nikdy přijímat měnu, která je spoutává s ekonomikami typu Německa, Rakouska, Nizozemska nebo Finska.

ČESKO A EURO

Česká republika je z ekonomického hlediska sedmnáctou spolkovou zemí Německa. Na euro je i díky tomu připravena lépe než zmíněné země jihu Evropy. To ale není argument pro přijetí jednotné měny v ČR. Právě naopak! Velmi varovné totiž je, že ačkoli plnoletosti dnes už dosahují lidé narození ve dnech vzniku eura, jsou některé země euro zóny sladěny s jejím jádrem hůře než země nečlenské.
Fakt, že České republice by dnes sdílení eura přidělávalo méně potíží než třeba Řecku, potvrzuje Stiglitzův stěžejní argument – euro i po osmnácti letech existence rozděluje, místo aby sbližovalo.
A rozděluje opravdu dramatickým způsobem. Institut mezinárodního měnového výzkumu publikuje index evropské měnové integrace a z něj plyne, že zatímco míra dezintegrace eurozóny dosahovala v roce 1999 jednoho sta bodů, aktuálně už dosahuje dvou set bodů. Prohloubila se totiž propast mezi jednotlivými členskými zeměmi eurozóny v oblasti konkurenceschopnosti, veřejných financí i v rytmu hospodářských cyklů.

ZBYTEČNÉ STAVBY

Ekonomické štěpení eurozóny má vážné sociální následky. Ekonom pařížské Polytechniky Edouard Challe s kolegy loni publikoval studii plnou mrazivých čísel. Zhruba od té doby, odkdy platí eurem, povážlivě se v Portugalsku, ve Španělsku, v Itálii a Řecku zhoršuje kvalita tamní státní správy a její transparentnost, právní řád nebo schopnost potírat korupci. Přitom jinde takový vývoj nepozorujeme.
Přijetí eura vytvořilo iluzi, že třeba Řecko je najednou takové druhé Německo, jelikož sdílejí jednu měnu. Lidé, firmy i vlády jihu eurozóny si najednou půjčovali tak levně, že to posílilo jejich svody k nehospodárnosti a rozmařilosti, a dokonce třeba i ke korupčnímu jednání. Budovaly se nesmyslné projekty, jako je třeba letiště Ciudad Real za miliardu a půl eura, dvě stě kilometrů od Madridu a s jednou z nejdelších ranvejí v Evropě. Nikdy nebylo využito z více než dvacetiny své kapacity a po třech letech provozu zbankrotovalo.
Nedozírné a opuštěné přistávací plochy a hangáry jsou dnes tak é smutným mementem mohutné španělské nemovitostní bubliny, která splaskla koncem minulého desetiletí. Nebýt masívního přílivu kapitálu po vstupu do eura, neměla by se z čeho tak nafouknout.

LEVICE A KATALÁNSKO

Také v Řecku po cinknutém vstupu země do eurozóny se výrazně zvýšilo zadlužení vlády. Ve všech zemích jihu eurozóny pak znatelně zpomalil růst produktivity a životní úrovně. Italské banky stále vrávorají na pokraji kolapsu, zatímco ve Španělsku nebo v Řecku povstali noví komunisté, ať už ti z hnutí SYRIZA, nebo Podemos.
I za snahou Katalánců o odtržení od Španělska lze hledat efekt zhoubného působení eura. Když v Barceloně vidí, jak Madrid mrhá penězi – a zdaleka ne jen na zmíněné letiště – a jak zároveň celá země trpí pomalejším růstem životní úrovně, nelze se divit pocitu Katalánců, že jim jakožto nezávislým bude lépe. Ostatně hnutí Katalánců za nezávislost posil uje zhruba od roku 2010, tedy v zásadě od doby, kdy ve Španělsku praskla zmíněná realitní bublina z nezaslouženě levných eur.

NÁSTUP KRIZE

Zatímco mohutný příliv levných eur a s ním spojené nízké úroky způsobovaly do příchodu světové finanční krize institucionální, morální i ekonomický rozklad jižní Evropy, s příchodem krize celou věc zhoršil naopak mohutný odliv kapitálu. Investoři pochopili, že ačkoli platí obě země stejnou měnou, není Řecko jako Německo, a chtěli své peníze zpět.
Euro tedy na jihu eurozóny fungovalo jako zesilovač ekonomického cyklu: když bylo obecně celkem dobře, skončilo to ve Španělsku nikoli zdravým růstem, ale rovnou obří bublinou, zatímco když bylo obecně špatně, bylo na jihu eurozóny rovnou katastrofálně, s mírou nezaměstnanosti mladých přesahující i neuvěřitelných padesát procent.
Za úpadek jižní eurozóny zaplatí i její další členské země. Pokud by například padly italské banky, hrozí všem občanům eurozóny, že je budou sanovat ze svých peněz.
To opět není teze nějakého „ruského švába“, ale závěr jednoho z článků, jenž se objevil v letošním červnovém vydání sborníku European View. Ten vydává výzkumné centrum Evropské lidové strany, jejímiž členy jsou i čeští lidovci a TOP 09.

EVROPANÉ A ANTIEVROPANÉ

Jak vidno, mezinárodní, a dokonce i bruselská diskuse o euru jsou mnohem realističtější než diskuse česká, která před parlamentními a prezidentskými volbami opět oživila. Kdo je u nás proti euru, nezřídka hned dostává nálepku nepřítele Evropy. Jen ten, kdo je pro, je správným Evropanem.
Přitom lidé jako Stiglitz jasně argumentují, že dnes je větším evropanstvím spíše zdrženlivý přístup k euru, neboť jeho nynější architektura působí dezintegračně a posiluje odstředivé tendence v celé Evropské unii, včetně nástupu populistických, ultralevicových nebo krajně pravicových hnutí, kterým její vady a důsledky těchto vad poskytují cennou politickou munici.
Kdo dnes v české debatě o euru zaujímá prostinký pohled, že euro znamená evropanství, zapomněl se někde v roce 2007 nebo vůbec nesleduje mezinárodní debatu o jednotné měně. Těžko říct, co je horší. Přitom od stoupenců eura toužících po křesle parlamentním nebo prezidentském nezaznívá jediný pádný argument pro euro. On vlastně ani neexistuje. Vždyť ekonomicky jsme jádru eurozóny mnohem blíže než „eurové“ země, jako je Řecko nebo Portugalsko.
Častý argument stoupenců přijetí eura zní tak, že bez sdílení jednotné měny se s námi nebude v Bruselu už nikdo bavit. Takže se nikdo nebude bavit ani se Švédy a Dány? V takovém případě je se šířením evropských hodnot nadobro konec, neboť celý evropský dům bude tak akorát rozhádaný.

ČESKO VERSUS SLOVENSKO

Další argument poukazuje na Slovensko: Dívejte, jak se teď Slováci díky euru mají dobře. Slováci ovšem prosperují zejména proto, že v prvním desetiletí milénia provedli razantní liberální reformy. Bez nich by euro přijmout nemohli, ale to ještě neznamená, že za slovenskou prosperitu může přímo euro. Navíc od přijetí eura na Slovensku v roce 2009 se do roku 2015 zvýšil počet Slováků pracujících v Česku o 50 094, zatímco počet Čechů na Slovensku jen o 1280 osob.
A že na Slovensko míří díky euru více přímých zahraničních investic? Ani zdaleka ne. Podle dat Vídeňského institutu pro mezinárodní ekonomická studia loni do Česka přiteklo více než třikrát tolik zahraničních investic než na Slovensko, do Pobaltí a do Slovinska dohromady (tyto země mají celkem zhruba 14 miliónů obyvatel). Zkrátka a dobře: přijetím eura v tuto chvíli málo získáme a hodně ztratíme. Ztratíme zejména možnost dohánět ekonomicky vyspělejší země EU jinak než zdražováním, tedy posilováním koruny. Také ztratíme možnost nepřebírat závazky za problémové země eurozóny a třeba i za zmíněné italské banky, které jsou ve skutečnosti na euro i po osmnácti letech hůře připravené než my.
Ano, euro stále má šanci, že přežije a že jednou bude přínosnou měnou pro všechny, kteří je sdílejí. To ovšem předpokládá, a naléhavě po tom ve své zmíněné knize volá i Stiglitz, že členské státy euro zóny brzy provedou hluboké změny a vytvoří nejen bankovní, ale také fiskální a nakonec politickou unii. Jenže bankovní unie realisticky nebude dokončena před rokem 2025 a plnohodnotná fiskální unie je v tuto chvíli naprosto nereálná, jak ostatně plyne i ze zmíněného sborníku Evropské lidové strany. Dokud ale taková unie nevznikne, architektura eura stále nebude bez zásadních trhlin.
Chceme se stěhovat do domu, jenž musí být od základů, a tedy nákladně přestavěn, když se nám teď žije v našem bytě tak dobře a s takovou prosperitou, že nám mnozí z obyvatel toho domu mohou jedině závidět?

Vyšlo v Reflexu.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin