Pokud Česká republika vystoupí z Evropské unie, je to, jako bychom se dobrovolně střelili do nohy. Alespoň z ekonomického hlediska je tedy rozhodně rozumné czexit odmítat. Objevil se však v české veřejné debatě o něm jeden nešvar. Mnozí z těch, kteří czexit – správně – odmítají, současně sklouzávají k jakési ideologické předpojatosti. Odmítají připustit vlastně jakoukoli stinnější stránku evropské ekonomické integrace. Činí tak mnohdy zjevně s dobrým úmyslem, aby zdůrazněním některé její slabší stránky zbytečně nenahrávali stoupencům czexitu. Jenže máloco je černobílé jako šachovnice, a tak je jejich dobrý úmysl další příslovečnou dlaždicí na cestě do czexitového pekla. Tím, že líčí evropskou ekonomickou integraci pouze „bíle“ a odmítají připustit její „šedé“, či dokonce „černé“ momenty, se z nich nejen v očích stoupenců czexitu stávají eurohujeři. Jakmile ve veřejné debatě takovou nálepku dostanou, ztrácejí svůj kredit a končí u přesvědčování přesvědčených. To je velká škoda.
Jeden příklad za všechny. Česká republika vstoupila do Evropské unie v květnu roku 2004. Prvním celým rokem našeho členství byl tedy rok 2005. Od té doby až do loňska stoupl český vývoz do zemí Evropské unie v běžných cenách o takřka 120 procent. Do zemí Evropské unie přitom stále, tak jako roku 2005, vyvážíme zhruba 85 procent našeho celkového exportu. Svým způsobem jsme tak dnes se zbytkem Evropské unie dvojnásobně provázanější než na začátku našeho členství. Připravit se dobrovolně o bezproblémový přístup na tento trh, jehož důležitost pro nás tak rapidně narůstá, by opravdu bylo onou střelbou do vlastní nohy. V tomto mají odpůrci czexitu pochopitelně naprostou pravdu.
Jenže když dojde na otázky jiné, pravdu mnozí z nich náhle nahrazují ideologií. Pravdou – z jejich hlediska nepříjemnou – je totiž třeba také to, že jednotná měna euro za současných podmínek může snadno zdražovat bydlení i v České republice. Jak je možné, aby euro zdražovalo nemovitosti, když jsme jej ani nepřijali?
Není to žádná raketová fyzika. Zdůvodnění staví na třech poznatcích. Poznatek číslo jedna je ten, že abnormálně nízké úrokové sazby nafukují nemovitostní bublinu. To je fakt prokázaný v mnoha koutech světa.
Poznatek číslo dvě se pak týká současné situace v eurozóně. Na jedné straně stojí Německo a další země, kterým se ekonomicky daří a které by tudíž potřebovaly vyšší úrokové sazby, než jaké mají. Třeba proto, aby zchladily růst cen nemovitostí. I českými médii nedávno proběhla zpráva, jak se Berlíňané bouří proti drahému bydlení. A to Berlín ještě nepatří k nejdražším německým městům typu Mnichov. Jenže Němci svůj nemovitostní trh zchladit nemohou, jelikož v rámci eurozóny sdílí jedny úrokové sazby třeba s Itálií. Italská ekonomika stále stagnuje – a to je spíše ještě eufemismus –, a růst úrokových sazeb by ji tedy mohl fatálně poškodit. Takže úrokové sazby v eurozóně jsou stále na nule, či dokonce v záporu, pročež Itálie alespoň stagnuje a německý nemovitostní trh se přehřívá. Pokud by Němci měli stále marku, na Itálii by ohled nebrali a úrokové sazby měli vyšší. Nemovitostní trh by se tam tudíž tolik nepřehříval.
A konečně poznatek číslo tři. Už ostatně zazněl. Česká republika je s eurozónou a s Německem zvláště stále provázanější. To znamená mnoho pozitiv. Třeba to, na něž správně odkazují odpůrci czexitu, když argumentují, jak obrovsky těží z našeho členství v Evropské unii tuzemští exportéři.
Ale provázanost má i svá negativa, ony stinnější stránky evropské integrace. Jestliže by Němci stále platili markou, budou mít vyšší úrokové sazby nejen oni, ale i my. Samozřejmě, platíme korunou, ale i tak Česká národní banka musí při stanovování svých úrokových sazeb přihlížet k vývoji v eurozóně. Kdyby totiž byly české úroky o hodně vyšší než ty v eurozóně, koruna neúnosně posílí a náš export ztratí konkurenceschopnost. Takže i Česká národní banka bere svým způsobem docela zásadní ohled na Německo, a tedy i na Itálii. Pokud by Němci měli marku, budou úrokové sazby dlouhodobě vyšší v Německu i u nás. A ceny nemovitostí by se z důvodu vyšších úrokových sazeb přehřívaly méně než dnes, pokud vůbec, nejen v Německu, ale právě také i u nás. Bydlení u nás by prostě dost možná bylo levnější. To už ale ideologizující stoupenci našeho setrvání v Evropské unii nechtějí vidět. Jenže když hlásají „A“, tedy jak moc je pro nás evropský vnitřní trh přínosný, měli by správně dodat i „B“, a sice že vysoká provázanost se zbytkem Evropské unie a nutnost brát ohled na ty její členské země, kterým se zrovna ekonomicky příliš nedaří, má i svá negativa. Negativa, která Češi pociťují na vlastní peněžence.
Ano, Evropská unie má z ekonomického hlediska plusy i minusy. Plusem je třeba velký vnitřní trh, minusem například jednotná měna, kterou země typu Itálie neměly nikdy přijímat. Ti, kdo vyzdvihují plusy, zatímco bagatelizují minusy, prokazují svému cíli, jímž je odvrácení czexitu, medvědí službu.
Přitom ekonomicky opodstatněné řešení je snadné. A opět nejde o žádnou raketovou fyziku. Stačí připustit, že evropská ekonomická integrace má své minusy, třeba ty o něco vyšší ceny nemovitostí i v České republice. Ale jedním dechem je přitom třeba dodat, že tyto minusy jsou více než vyváženy plusy v podobě současné éry prosperity české ekonomiky, která podstatným způsobem pramení z našeho hladkého přístupu na jednotný vnitřní trh. Je to pravda. A proto je to přesvědčivější než falešné malování evropské ekonomické integrace buď jen na černo, nebo jen na bílo. Pravda zkrátka není černobílá. V kontextu diskuze o evropské integraci i czexitu je však důležité, že bílé momenty ty šedé i černé přečíslují.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
