Český veřejný dluh se meziročně dál zvyšuje, ačkoli tempo růstu se zpomalilo. Ve třetím loňském čtvrtletí činil dluh 40,5 procenta hrubého domácího produktu. Loni tedy nárůst dluhu v poměru k HDP zpomalil na třetinové tempo oproti prvnímu pandemickému roku. Z velké části má však zmírnění tempa na svědomí výraznější ekonomický růst, který se po propadu roku 2020 podařilo alespoň zčásti obnovit.
Absolutní výše dluhu však i loni nadále dramaticky rostla. Ve třetím čtvrtletí 2019, před pandemií, činila 1,78 bilionu korun, předloni ve třetím čtvrtletí už 2,17 bilionu a loni ve třetím čtvrtletí 2,43 bilionu. Absolutně se tedy nárůst dluhu zmírnil citelně méně než v relativním vyjádření. Loni byl dluh na historickém rekordu, který letos bohužel dále překoná.
Na svědomí měla růst dluhu loni ve třetím čtvrtletí nadále zejména ústřední vláda. Obce a kraje stejně jako fondy sociálního zabezpečení totiž na rozdíl od ní hospodařily ve třetím čtvrtletí 2021 přebytkově.
Rostoucí zadlužení zejména ústřední vlády představuje stále tíživější problém v současném prostředí mezinárodních financí, které charakterizuje růst úrokových sazeb. Růst úroků je zřetelně patrný například na desetiletých českých vládních dluhopisech, které tento týden poprvé od května 2012 překročily úročení 3,3 procenta. Náklady vlády na obsluhu dluhu tak povážlivě rostou ze dvou zdrojů: stoupá samotná výše dluhu, tedy „jistina“, kterou je třeba financovat, ale roste i vlastní úrok na takto bobtnajícím dluhu. Vládě tak zbude měně peněz na nutné reformy a ozdravování veřejných financí, případně bude muset odvážněji seškrtávat své výdaje či sociální dávky typu starobních důchodů nebo omezovat veřejné investice typu těch do dálnic a další infrastruktury.
Naštěstí Fialův kabinet s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou má kde šetřit. Ostatně v zemi, kde ministerstvo vnitra provozuje svoji vlastní cukrárnu nebo kde existuje vedle sebe několik de facto státních zdravotních pojišťoven, nelze zmírat strachy, že by nebylo kde škrtat. Je k tomu však třeba odvahy. Ale také rozvahy. Lze odvážně střílet od boku, respektive škrtat od boku. Nebo lze odvážně škrtat po zralé rozvaze. K té je třeba času. A ten zatím nová vláda neměla.
Pokud se zásadních, ale také již promyšlených a koncepčních škrtů dočkáme až v návrhu rozpočtu na rok 2023, půjde o věc, kterou lze objektivně přijmout. A kterou akceptují i ratingové agentury. Pokud se tedy už letos povede o škrtech vážná a stále zasvěcenější debata. Naše veřejné finance nebyly a nejsou v žádném rozvratu, jak někteří stále omílají, takže ač situace bezesporu naléhavá je, nějaký čas ještě máme.
Zrušení superhrubé mzdy i zvyšování slevy na poplatníka, případně i slevy na dítě, jen loni a letos navyšuje příjem běžného zaměstnance dohromady o 50 až 60 tisíc korun čistého. To vytváří polštář pro čas inflace a vládě to umožňuje i navyšovat nyní platy státním zaměstnancům mnohem pozvolněji, pokud vůbec. Potvrzuje se stále zřetelněji, že zrušení superhrubé mzdy v kombinaci se zvyšováním slev bylo správné, i když to mnozí kritizovali.
Vedle pomalejšího navyšování platů státních zaměstnanců a vedle nenavyšování důchodů nad rámec valorizace je ovšem třeba přistoupit k dalším krokům. Třeba k definitivnímu zrušení stravenek. Ke zrušení státního příspěvku ke stavebnímu spoření, na který od roku 2000 šlo už skoro 200 miliard. K rušení některých státních organizací a agentur, například těch podporujících export. Český vývoz je silný a bude i bez nich. Nakonec lze přistoupit k výraznějšímu propouštění ve státní sféře, například po sloučení několika zdravotních pojišťoven.
Úspory by přinesla také privatizace části České pošty a Českých drah. A rušení provozních dotací. Je však třeba také lobbovat na úrovni EU, aby byly dotace omezovány i v dalších zemích. Pokřivují trh celoevropsky. Vlastně se dá při pohledu do historie říci, že čím více dotací v Evropě je, tím horší relativní výkon v celosvětovém měřítku podává. A nakonec můžeme jako třešinku na dortu konečně privatizovat „slavnou“ pankráckou cukrárnu ministerstva vnitra – vždyť něco takového nemají snad ani v KLDR.
Vláda již tento týden přikročila k omezení slev na jízdném. Nebojme se, nehrozí přesun cestujících k individuální dopravě ani žádný jejich citelnější ústup od cestování v současné intenzitě. Nemělo by totiž pro dotčené znamenat zásadní neřešitelnou dodatečnou finanční zátěž, a to ani v letošním roce, který bude tak jako tak ekonomicky náročný kvůli celkové rapidní inflaci.
Zmíněné zrušení superhrubé mzdy a loňské i letošní zvýšení základní daňové slevy na poplatníka vytvářejí polštář, z něhož mohou jeho příjemci podpořit v rámci rodiny své děti nebo naopak rodiče, seniory, a pomoci jim tak s financováním dražšího jízdného. Důchodci se navíc nejspíše v červnu dočkají letošní druhé zákonné valorizace penzí. Ty by měly vzrůst průměrně zhruba o 700 korun, což usnadní financování právě i o něco méně zlevněného jízdného.
Z hlediska veřejných financí a nutnosti jejich ozdravování znamená omezení slev jízdného spíše symbolický krok, avšak „halíře dělají talíře“ a je třeba někde začít.
Bude ale třeba řady dalších kroků snižujících veřejné výdaje. Pokud vládě nyní dáváme čas k rozvaze, měli bychom po ní časem žádat také odvahu. Doufejme, že ta se zhmotní už v návrhu rozpočtu na rok 2023.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
