Kam se hrabe Gates

Nejbohatší lidé dneška? Bill Gates a spol. V historickém kontextu by si však tito muži téměř ani „neškrtli“, neboť po zemi kráčely mnohem zámožnější figury. TÝDEN nabízí první jedenáctku světových dějin, seřazenou chronologicky.

Milionář, multimilionář, miliardář, bilionář – to všechno jsou relativní pojmy. Třeba v zemi stižené závratnou hyperinflací je miliardářem každý, kdo si může po ránu dovolit koupit rohlík v pekárně. I výraz „milionář“ měl v tuzemsku, dejme tomu, před dvaceti lety úplně jiný zvuk. Tehdy to byla kasta vyvolených, dnes se mezi milionáře může počítat každý druhý – stačí mít v osobním vlastnictví docela obyčejný byt. Cenová hladina zpravidla setrvale roste s tím, jak je v ekonomice – tu českou nevyjímaje – více a více peněz. A s tím, jak centrální banky tisknou stále nové a nové peníze a jak komerční banky z těchto peněz utvářejí další peníze ve formě úvěrů, přibývá přirozeně milionářů či miliardářů. Snadno se tak může stát, že milionář dávné minulosti byl vlastně mnohem bohatší než miliardář dneška. To, co rozhoduje, totiž není počet nul peněžního zůstatku, ale to, co si za tyto prostředky lze reálně koupit, případně – pokud je na tom někdo obzvláště dobře – jak velkým podílem na bohatství národa či říše jeho jmění je. V zemi stižené krutou hyperinflací nemusí na onen rohlík po ránu nakonec stačit ani několik milionů. Růst peněz v oběhu, změna jejich krytí (zda jsou kryty zlatem jako v minulosti, či pouhou důvěrou lidí v bankovní systém jako dnes), inflace, proměnlivost koupěschopnosti, to všechno značně znesnadňuje jakékoli historické srovnání. Bylo 200 milionů sesterciů v době rozkvětu římské říše více než 200 milionů dolarů v roce 1937, kdy umíral ropný magnát Rockefeller? A co 122 669 florinů v renesanční Florencii? Bylo to hodně, nebo málo? Téměř jistě lze říci jedno: proti reálně nejbohatším figurám historie jsou Bill Gates, Carlos Slim Helú, Warren Buffett či třeba Mukeš Ambani docela troškaři (i když v nominálním vyjádření svého jmění, bez ohledu na reálnou kupní sílu jejich majetku, tito lidé bodují). Sestavit žebříček historicky nejbohatších je tedy nemožné, a to navzdory tomu, že se o to občas kdosi pokusí (odlišnost oněch žebříčků tu nemožnost jen potvrzuje). Přesto lze uvést alespoň chronologický výčet jedenácti osobností či rodin, které by do žebříčku nejbohatších lidí v dějinách jistě patřily.

Král Šalamoun

Zlato, zlato, samé zlato. Podle bible bylo bohatství krále Šalamouna, vládce sjednoceného izraelského království, tak nesmírné, že zastínilo majetek kohokoli, kdo žil před ním. Každým rokem prý Šalamounův příjem činil 25 tun zlata. Tato suma přitom nezahrnuje příjmy z jeho obchodů ani tributů, jimiž si jeho přízeň kupovali všichni králové a guvernéři, co jich Arábie měla. Šalamounův trůn byl pozlacen a vykládaný slonovinou, měl šest schodů, přičemž každý z nich „hlídaly“ dvě sochy lvů. Ryzím zlatem se prý blyštěly i veškeré číše a artefakty Šalamounova dvora. Biblický král akumuloval údajně takové zlaté bohatství, že během jeho vlády nad Jeruzalémem bylo stříbro považováno za kov téměř bezcenný – s hodnotou kdesi na úrovni obyčejného kamene. Proto ostatně na Šalamounově dvoře nebyla ani ta nejmenší lžička ze stříbra, vše pouze a výhradně ze zlata.

Marcus Licinius Crassus

Když byl roku 53 př. Kr. zabit v Sýrii, sťali jeho hlavu a do hrdla se jali lít roztavené zlato – na znamení jeho neskonalé chtivosti a neukojitelné touhy po majetku. Crassus, dost možná nejbohatší muž celých dějin, zdědil roku 87 př. Kr.po otci sedm milionů sesterciů. Stal se sice jako triumvir obětí politických intrik a jeho majetek propadl státu, po změně „režimu“ – s nástupem spojence Lucia Cornelia Sully – však už zase bohatl, dokonce ještě více než předtím: získával majetek zabavený odsouzencům k smrti a prý kvůli tomu dokonce nechával usmrtit zcela nevinné. A majetek též rozhojnil obchodem s otroky a s nemovitostmi. Dějepisec Plinius Starší odhadl Crassovo jmění na 200 milionů sesterciů, což by odpovídalo ročnímu rozpočtu celé římské říše. Peníze investoval do své vojenské slávy, okázale financoval například celé legie, jež se postavily Spartakovu povstání. Touha vylepšovat si tímto způsobem image mu nakonec byla osudná: byl zabit při válečném vyjednávání s parthským generálem.

Alan Rufus

Pouhých jedenáct tisíc liber jmění činí z muže jménem Alan Rufus (někdy také Alain le Roux, Alan the Red) nejbohatšího muže britské historie. Jak je to možné? Dnešní kupní síla libry je neporovnatelná s její kupní silou v Rufusově době, tedy v jedenáctém století. Tehdy byla ona suma nepředstavitelným majetkem, loni tutéž sumu (nominálně) utratila hvězda britských televizí Ulrike Jonssonová za plastickou úpravu svého zevnějšku. Spolubojovník Viléma Dobyvatele během invaze Normanů do Británie získal za oddanost prvnímu z normanských králů Anglie 250 tisíc akrů (přes tisíc kilometrů čtverečních) půdy v krajích Yorkshire, Norfolk, Suffolk, Cambridgeshire, Northamptonshire i v samotném Londýně. Svůj majetek dále rozmnožil chytrými investicemi do hutnické výroby a v roce své smrti (1093) jeho majetek čítal zhruba jedenáct tisíc liber. List Sunday Times odhadl, že po přepočtu na hodnoty roku 2007 by šlo o téměř 163 miliard dolarů, což je více než trojnásobek jmění nejbohatšího muže planety roku 2010, Carlose Slima Helúa.

Musa I.

Jestliže někdo může konkurovat Crassovi v boji o nejzámožnějšího muže dějin, je to Musa I., který roku 1312 usedl na trůn bohaté africké říše Mali. Družina, jež jej doprovázela během pouti do Mekky, byla spíše středně velkým mobilním městem: čítala 60 tisíc mužů a navíc 12 tisíc otroků, z nichž celá pětistovka – oděna do hedvábných rób vykládaných zlatem – pochodovala před samým Musou. Dlouhé generace se vzpomínalo, jak Musa při cestě Egyptem utratil tolik zlata, až cena drahého kovu devalvovala do té míry, že to položilo celou tamní ekonomiku. O Musových výpravách se však dlouhá staletí vyprávěly legendy – nejen v Káhiře, ale i v Bagdádu či samotné Mekce – i proto, že nešetřil štědrostí k obyčejnému lidu. Množství zlata, které Musa vlastnil, bylo takřka nepředstavitelné a nikdy nebylo vyčísleno.

Medicejští

Byl to hlavně Giovanni di Bicci de Medici, jehož snahy učinily z florentské rodiny středověké předchůdce Rothschildů. Založil rodinnou banku a podporoval návrat papežského stolce do Říma. Podařilo se to roku 1410 a Giovanni byl po zásluze odměněn – stal se (vzdoro)papežovým osobním bankéřem. Syn Cosimo dále rozšířil vliv a moc banky Medicejských tak, že rodinné jmění činilo v roce 1457 celkem 122 669 florinů – to v praxi znamenalo, že Cosimův vliv byl tak nesmírný, že Florencii, tomuto renesančnímu „pupku světa“, v zásadě vládl, ačkoli nebyl nikým zvolen a držel se v ústraní. Medicejští postupně získávali dědičné tituly jako velkovévoda toskánský či vévoda florentský a prozíravou sňatkovou politikou přišli i k mnohým dalším oficiálním poctám; z řad členů rodiny se dokonce rekrutovali papežové Klement VII. nebo Lev X. Koncem 15. století jmění rodiny povážlivě kleslo, v roce 1481 činilo „jen“ 57 930 florinů. Lorenzo de Medici, tehdejší „hlava rodiny“, byl totiž spíše politikem a diplomatem než bankéřem, čímž se připravil o řadu pozemských statků.

Rothschildové

Čím byl Giovanni di Bicci de Medici pro vzestup klanu Medicejských, tím byl Nathan Mayer Rothschild pro rod Rothschildů, o němž dodnes kolují zvěsti, že hýbe globálním politickým a hospodářským děním. Bohatství, které nashromáždili předci ve frankfurtském ghettu, rozmnožil Nathan zejména po napoleonských válkách. Dodnes se traduje historka, jak Rothschildovi zvědi doručili zprávy o vítězství vévody Wellingtona nad Napoleonem u Waterloo o den dříve než vládní poslové, a Rothschild pak zbohatl na nákupu britských vládních dluhopisů. Pravda je ovšem spíše taková, že Rothschildové, kteří finančně i logisticky (v britských službách zajišťovali dodávky zlata do Španělska či Portugalska) velmi napomohli britským válečným snahám, legendárně zbohatli až poté, co byl výsledek od Waterloo veřejně znám. Nathan Mayer tehdy britské dluhopisy doslova vykoupil, neboť sázel na to, že země se po válce zkonsoliduje a dokončí ekonomické reformy, s nimiž začala již před válkou. Sázka se vyplatila: ceny britských dluhopisů v reakci na provedené reformy a ozdravení ekonomiky opravdu stouply a roku 1817 je Nathan prodával se čtyřicetiprocentním ziskem. Jeho potomci jmění dále rozhojnili a ve zlaté éře Rothschildů v půli 19. století vlastnila rodina zdaleka největší soukromý majetek na světě a rovněž zdaleka největší jmění v moderních dějinách.

William Henry Vanderbilt

Bohatství Williama Henry Vanderbilta by v dnešním vyjádření lehce přesáhlo 230 miliard dolarů, tento muž ovšem rozhodně nezačínal na nule: zdědil téměř sto milionů dolarů po svém otci, železničním magnátovi Corneliu „Commodore“ Vanderbiltovi. Tento velmi úspěšný byznysmen si syna doslova vypiplal k obchodnické činnosti (ostatní syny vydědil, neboť věřil, že pouze William je dostatečně nelítostný na to, aby v podnikání uspěl, nicméně i jeho častoval nadávkami jako „sráč“ či „tupec“). William Henry nakonec rodinnou železniční říši rozšířil, získal si otcovo uznání, a když roku 1885 umíral, byl nejbohatším mužem planety.

Mikuláš II.

Poslední ruský car se stal jedním z nejbohatších mužů dějin poměrně nezáživnou cestou: obří majetek, jenž v dnešních cenách přesahoval čtvrt bilionu dolarů, po předchozích Romanovcích jednoduše zdědil. Mikuláš II. současně představuje ukázkový příklad, že ani závratné jmění nezaručuje šťastný život: dobu jeho vládnutí provázejí protižidovské pogromy, zdrcující prohra v rusko-japonské válce, následné povstání lidu v roce 1905, podivné Rasputinovo působení na carském dvoře, první světová válka a nakonec i osudná bolševikova kulka.

Andrew Carnegie

Rodilý Skot zapustil už v dětství kořeny v americkém Pittsburghu. Vypomáhal v tkalcovně a přivydělával si jako poslíček. Odtud nebylo daleko k pozici telegrafisty a pak už se stal osobním asistentem Thomase Scotta, inspektora železniční společnosti Pennsylvania Railroad Company. Tady Carnegie dobře poznal zákulisní praktiky železničního byznysu a dále je rozvinul; jedním z jeho „vynálezů“ je čištění tratě po nehodě pomocí zapálených havarovaných vagonů. Své první větší peníze – zastavil matčin dům – investoval do společnosti vyrábějící spací vozy, superboháče z něho však udělala ocel. Na sklonku osmdesátých let předminulého století vládl největší ocelářské říši světa, nikdo mu v té době nemohl konkurovat například ve výrobě kolejnic. V roce 1901, ve věku šestašedesáti let, prodal podíl v impériu bankéři Johnu Pierpontu Morganovi za 225 milionů dolarů, což je slušný balík i dnes. Carnegie později věnoval na filantropii 350 milionů dolarů, tedy téměř devadesát procent majetku. A když na konci španělsko-americké války odkoupily USA za dvacet milionů dolarů Filipíny, považoval to za natolik ostudné imperiální americké gesto, že nabídl Filipínám oněch dvacet milionů ze svého, aby si nezávislost na Spojených státech vykoupily (nabídka přijata nebyla).

John D. Rockefeller

Jako mladík se prý „J. D.“ nechal slyšet, že jeho životním snem je vydělat sto tisíc dolarů a dožít se stovky. Zemřel sice „už“ v osmadevadesáti, ale nahromadil majetek mnohonásobně vyšší, než o jakém se mu snilo: ve vrcholném údobí činil 318 miliard dolarů v cenách roku 2007, byl tedy zhruba sedmkrát zámožnější než nejbohatší muž současnosti. Rockefellerův otec přitom nebyl žádný pracant ani lumen: většinu času trávil vymýšlením záminek a důvodů, jak se vyhnout skutečné práci. Byl to tak spíš vliv Rockefellerovy matky Elizy, který z něho učinil dříče. Začínal jako velkoobchodník s potravinami, ale brzy se přeorientoval na ropu a založil společnost Standard Oil. Proslýchá se, že jeho lokty byly ostřejší než ostré a že neváhal užít mnoha nezákonných praktik. Ať tak či onak, firma vyrostla do věru gigantických proporcí a jeden čas ovládala devadesát procent amerického trhu s čištěnou ropou (kerosinem). Roku 1911 americký nejvyšší soud nařídil, aby se Standard Oil rozdělil na 34 vzájemně nezávislých společností: takto vznikly například dnešní giganty ExxonMobil či Chevron. Rockefeller, který na rozdělení Standard Oil paradoxně dále zbohatl (v době dělení Standard Oil držel více než 25 procent akcií gigantu a odpovídající podíly získal ve všech 34 nových firmách), zemřel roku 1937 a do té doby stačil rozdat polovinu svého majetku na filantropii a dobročinnost.

Ásaf Džáh VII

Posledního vládce Hajdarábádského knížectví označil roku 1937 časopis Time na titulní straně za nejbohatšího muže planety: v dnešních cenách činilo jeho jmění téměř 211 miliard dolarů. Až do roku 1948, kdy dotyčné knížectví obsadila a anektovala Indie, aby z něho udělala svazový stát, vládl Ásaf Džáh VII († 1967).osvíceně, kladl důraz na rozvoj vzdělání a vědy: na vzdělání šla celá desetina hajdarábádského rozpočtu!

TABULKA: Kdo nashromáždil nejvíce dolarů
Žebříček deseti nominálně nejbohatších lidí světových dějin (bez ohledu na kupní sílu příslušné sumy)

1 Bill Gates (USA – Microsoft) 101 mld. USD 1999
2 Carlos Slim Helú (Mexiko – Telmex) 69,8 mld. USD 2007
3 Ingvar Kamprad (Švédsko – IKEA) 69,2 mld. USD 2004
4 Lakšmí Mittal (Indie – ArcelorMittal) 69,1 mld. USD 2008
5 Warren Buffett (USA – Berkshire Hathaway) 66,1 mld. USD 2007
6 Mukeš Ambani (Indie – Rellance Industries) 60,7 mld. USD 2008
7 Lawrence Ellison (USA – Oracle) 59,5 mld. USD 2000
8 Anil Ambani (Indie – Reliance – Anil Dhirubhai Ambani Group) 59,3 mld. USD 2008
9 Hassanal Bolkiah (Brunei – sultán) 55,6 mld. USD 1997
10 Kušal Pal Singh (Indie – DLF Unlversal) 45,4 mld. USD 2008

Poznámka: Datum značí rok, kdy dotyční nominálně rekordního majetku dosáhli.

Zdroj*: TÝDEN

Vyšlo v Týdnu.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin