JIŘÍ SCHWARZ, člen NERV a vedoucí katedry ekonomie na VŠE, říká: „Metrostav přece v Praze nekope první tunel. Dodatečné navýšení nákladů do budoucna nesmí být možné.“

Kromě NERV jste nově i členem Pražské protikorupční rady primátora Svobody…

V Praze totiž nyní vzniklo velmi dobré klima pro prosazení skutečných změn v zadávání veřejných zakázek. Je cítit odhodlání něco s uplácením opravdu dělat. Tím ovšem nechci říci, že tu dříve docházelo k větší korupci než ve zbytku České republiky.

Jak hodláte s korupcí zatočit. Je to vůbec možné?

Velmi důležitá je informovanost. Je třeba veřejně informovat o všech veřejných zakázkách nad určitým limitem – třeba milion nebo dva miliony korun. Je nutné veřejné zakázky opravdu soutěžit. Navíc musí probíhat zpětná kontrola plnění těchto zakázek. Osobně usiluji zejména o odstranění omezujících podmínek, které jsou doprovodným rysem zakázek takříkajíc šitých na míru, a které mají ze hry dostat ostatní soutěžitele. Považuji za důležité i to, že soutěžitel, jenž zakázku získá, ji musí dokončit za cenu, s níž do boje šel. Nesmí existovat možnost dodatečné cenové korekce. Nesmí existovat nějaké „vícenáklady“.

Jiří Schwarz (50)

Vedoucí katedry ekonomie Národohospodářské fakulty VŠE (do loňského roku působil jako děkan této fakulty) je rovněž členem Národní ekonomická rady vlády (NERV) a nově například i Pražské protikorupční rady. V roce 2010 byl zvolen členem správní rady prestižní Montpelerinské společnosti, v jejímž čele stálo i několik laureátů Nobelovy ceny za ekonomii.  Schwarz si rád zalyžuje, zaplave, zaposiluje. V létě se nevyhýbá ani kolu či tenisu. Jezdí v Audi A6, má dvě děti a mezi své oblíbené ekonomy řadí nobelisty Miltona Friedmana a Garyho Beckera a duchovního otce privatizace Dušana Třísku.

Takže to, co se nedávno stalo v souvislosti s tunelem Blanka, kdy Metrostav navýšil cenu stavby o nějakých deset miliard korun, nebude možné?

To opravdu ne. Cena musí být seriózně postavena, protože nabídku přece činí kompetentní a zkušená firma. Konkrétně když kope tunel, musí počítat i s tím, že se ten tunel někde propadne. To všechno už musí být zahrnuto do nákladů předem. Metrostav přece v Praze nekope první tunel.

Považujete situaci kolem Blanky za vydírání, nebo je možné, že by to byly objektivní vícenáklady?

Nevím. Ale takovéto navýšení znamená, že Metrostav nepodal zodpovědný návrh projektu. Nepodal odpovědnou nabídku. Neznám tu konkrétní soutěž, ale pokud byla kritériem cena a došlo k jejímu podtržení s cílem zvítězit s tím, že „pak to nějak dopadne“, jak se u nás často uvažuje, pak zpochybňuji všechna ostatní kritéria, jako je kvalifikace či kompetence pracovníků té firmy a další.

Co ještě dělat proti korupci?

Další věcí, kterou se snažím prosadit, je metoda losování. Metoda losování je odpovídajícím způsobem, jak vybírat členy odborných komisí, které budou o zakázkách rozhodovat. Počet členů komisí musí být omezený. Rád bych viděl, aby rozhodovalo pouze pět lidí. Pět, to je to správné číslo. Přitom jména těchto lidí budou známa a ti lidé také ponesou odpovědnost. A budou dle toho ohodnoceni. Nemělo by jich tudíž být sedmnáct nebo devatenáct.

Ne přímo korupce, ale až příliš silné a nezdravé lobbistické  tlaky jsou prý cítit za aktuálním návrhem důchodové reformy. Prý je tato reforma šitá na míru penzijním fondům. Souhlasíte?

Neviděl bych to jako slabinu. Penzijní fondy byly dosud v České republice dost úspěšné při motivování zaměstnanců, aby si spořili si na svůj důchod. Myslím, že je dobré využít jejich zkušenosti – protože kdo jiný tyto zkušenosti má? Česká správa sociálního zabezpečení jistě zaměstnává značný počet kvalifikovaných lidí, ale nečekejme, že takováto instituce se stane hybatelem penzijní reformy. Takovým hybatelem musí být někdo, komu jsou vlastní motivace se prosadit, kdo dokáže prosadit svoji myšlenku a je připraven do ní hodně investovat.

Jistě, soukromý sektor je asi vždy dynamičtější, „nabuzenější“, více se pídí za ziskovými možnostmi a za efektivitou. Ale má-li možnost si prolobbovat pravidla šitá na míru, konkurence a efektivita se vytrácí. Řadoví klienti se stávají zajatci lobbistických skupin. To jsem měl na mysli.

Od toho přece máme volené zástupce lidu, aby korigovali ten návrh tak, aby nepřístojně nezvýhodňoval poskytovatele penzijního zabezpečení a aby tedy nedocházelo k zajetí klientů tohoto zabezpečení. Pak nemůže nastat třeba ta situace, že z nich fondy budou stahovat nejrůznější správní poplatky. Osobně jsem ovšem obdivovatelem chilské důchodové reformy, ačkoli si uvědomuji, že prosazení je v evropském kontextu – kde převládá model státu blahobytu – téměř nemožné.

V čem chilská reforma spočívala (viz též rozhovor s jejím duchovním otcem, Arnoldem Harbergerem)?

Vychází výhradně z fondového systému, přičemž průběžný systém byl zcela vytlačen. Domnívám se totiž, že když je reforma  polovičatá – jak se děje v evropských zemích -, tak fondový systém bude časem infikován problémy státního, průběžného systému.

NERV má v popisu práce i návrh reformy školství. ČR bývá přitom označována za stát se spíše nižší kvalitou vyššího vzdělání a nyní vlastně i toho základního. Máte coby bývalý děkan klíčové ekonomické fakulty podobný názor?

Ano, je tomu tak. U přijímacích testů jsem se setkával se základními neznalostmi pravopisu či matematiky. A to šlo o přijímačky na renomovanou fakultu. Problémem bylo třeba i schválení zadání bakalářské práce. Jestliže v anotaci najdu pět nebo sedm hrubých chyb, tak byť jde o práci z ekonomie, domnívám se, že jako děkan něco takového nemohu podepsat. Pozoroval jsem tedy klesající úroveň nikoli základního či středního školství jako takového, ale jeho produktu.

Jak se absolventi uplatňují na trhu práce? A jak se to vyvíjí v čase? Slýchám často, že takový parketář si dnes vydělá více než vystudovaný ekonom či právník.

A to je správné. Je správné i to, že si více vydělávají absolventi technických a přírodovědných oborů. Je to totiž důkaz, že ekonomie funguje – že umí ocenit vzácnost. To je to, co mě uklidňuje, a sice že profese, po nichž je poptávka, nezaniknou.

Doporučil byste například nyní svým dětem, ať jsou klidně pracovat rukama, pokud chtějí.

Určitě. Nikoho bych netlačil do studia za každou cenu, neboť honba za diplomy se může ukázat jako velmi krátkozraká. Ale uplatnění studentů Národohospodářské fakulty, kde působím, nebo třeba Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy, jejichž kariéry zkoumáme pět let po absolvování magisterského studia, je velmi příkladné. Je po nich poptávka a jejich nezaměstnanost je nulová. Právě zaměstnanost absolventů by se měla stát dalším kritériem, podle něhož budou vysoké školy hodnoceny – a NERV už takový materiál připravuje. Cílem státního vzdělávání není vychovávat vysokoškoláky v co největším počtu, ale v takové struktuře, kterou upotřebí národní ekonomika.

V čem by tedy dále měla spočívat reforma školství?

Bude o třech významných parametrech. Prvním bude vícezdrojové financování, druhým zvýšení motivovanosti, především tedy na straně studentů, a třetím pak kontrola efektivnosti studijních programů, které jsou hrazeny z veřejných zdrojů.

Předpokládám, že váš názor na školné je kladný.

Jsem pro vícezrdrojové financování státních vysokých škol, pod čímž si nejsnadněji představíme opravdu školné. Školné musí být ovšem zavedeno ruku v ruce se systémem vysokoškolských půjček. Tyto půjčky by přitom byly přístupné i studentům soukromých vysokých škol. Instituce, jež budou půjčky poskytovat, si vyhodnotí, zda jede o úvěr návratný, či ne.

Bude tím zřejmě navíc posílena ona motivovanost studentů, protože když si vzdělání budou platit, bude pro ně cennější a budou se více snažit, aby investici nepromrhali.

Přesně tak. Jsem proto odpůrcem kritiky slovenských studentů, kteří u nás studují ve stále vyšší míře. Každou vysokou školu zajímá kvalita jejího produktu – jejích absolventů – a slovenští studenti u nás opravdu patří mezi nejlepší. Právě proto, že náklady, které platí za získání vysokoškolského vzdělání, jsou vyšší, ať už jsou to náklady neekonomické povahy vzniklé například odloučením od domoviny, od rodiny, ale i náklady ryze ekonomické – zapříčiněné například kursovým rozdílem. Slovenští studenti jsou zkrátka výtečným produktem českých vysokých škol a dělají skvělou reklamu celému českému vysokému školství.

Dobrou reklamou VŠE bylo i angažování Mirka Topolánka coby přednášejícího. V tom máte prsty právě vy. Jak ten semestr hodnotíte? Bude expremiér přednášet i nadále?

Bude. Reakce studentů je výborná a jejich účast úžasná. Během semestru jsme nepozorovali žádnou U-křivku v návštěvnosti přednášek.

Opět půjde o „two-men-show“? Ozývaly se takové hlasy, že vy tam musíte být spíše jako nutná pomoc panu Topolánkovi pro případ, že by se ve výkladu poněkud ztratil.

Tak to není. Prostě jsme se na tomto stylu dohodli. Tak jako on by něco nezvládal, já bych totiž zase nezvládal jiné věci. Nejsme první, kdo něco takového dělá. Jsme jenom první v České republice.

Vyšlo v Týdnu.