Jasně, máme finanční krizi. Když už ji vytahuje i Paroubek coby předvolební (přesněji, mezivolební) téma (Topolánek ji prý přehlíží a podceňuje), je to fakt vážné. Změřeno to není, ale od oka se zdá, že neblahým vyústěním krize (která se zatím zdá být hlavně nevídanou panikou a krizí stínového bankovního systému) straší levice mnohem více než pravice. Celosvětově. V prvém plánu je to pochopitelné: levice může trumfovat se slovy, že deregulovaný trh definitivně a fatálně selhal. V druhém plánu se rojí jiná vysvětlení, hlavně americké volby.
Existují Američané, již mají za to, že finanční krize a její budoucí dopady jsou magnifikovány liberálními (v americkém smyslu slova, tudíž spíše levicovými, demokratům bližšími) médii. Krize je prý příliš dobře načasována do předvolebního shonu, aby tu byla jen tak. Ze hry má vyřadit republikána McCaina, Bushova (=strůjce katastrofy) stranického kolegu. Po pátém listopadu – datum voleb – prý vše utichne a demokrat Obama se dočká velebení, jak umně zkrotil možnou hospodářskou bouři, největší od třicátých let, zasetou republikány a pravicovými ideology.
Paul Krugman, čerstvý nositel Nobelovy ceny za ekonomii a liberál (v americkém smyslu slova), rychle přispěchal, aby tyto úvahy patřičně shodil (s Nobelovou cenou v kapse je to snadné – třeba se na předvolebních špinavostech podílí i švédští akademici z nadace strůjce dynamitu, kdo ví). „Čeká nás opravdu ošklivá recese,“ děl laureát.
Ale. „Za ta léta jsem shledal, že obvykle existuje značný rozpor mezi sdílenou vírou o stavu ekonomiky a skutečnou situací, v níž se hospodářství nachází,“ napsal Mark Penn, někdejší šéf poradců prezidenta Clintona ve své knize Microtrends. „Dokud není publikována oficiální statistika, lidé nahlíží ekonomiku skrze celostátní média.“ Tak v roce 1992 vyhrál Clinton, Pennův prezidentský svěřenec, Bílý dům – lidé uvěřili, že ekonomika je na tom zle -, aby mohl o čtyři roky později zjevit, že Amerika má nejlepší hospodářství za třicet let.
Ekonomické učebnice informují, že krize akciových trhů jsou předzvěstí útlumu reálné ekonomiky. Paul Samuelson, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1970, ale pro Newsweek v září 1966 slavně zavtipkoval, že akciové krize předpověděly devět z posledních pěti recesí. Jinými slovy, to, že se problémy finančního sektoru odrazí v reálné ekonomice, jak by napovídaly nynější strmé sesuvy akcií, není vůbec zaručeno. Zatím těch dopadů na reálnou ekonomiku skutečně tolik není. Že padl Island? Ten ostrov, jejž obývá méně lidu než Brno, žil jako žádná jiná země z finanční, nikoli reálné sféry.
Je pád Islandu daní za Obamu v Bílém domě? Jestliže platí řetězec „bublina nemovitostí-médii zveličené splasknutí-zhoubná panika stínové finanční sféry a akciových trhů“, pak ano.
To jsou všechno dojmy a pojmy. Jenže i „hard data“, konkrétně studie číslo 666 Federální rezervní banky (součást Fedu) v Minneapolis s názvem Mýty o finanční krizi roku 2008, ukazují, že s krizí nemusí být vše tak, jak vídáme, čítáme, slýcháme nebo klikáme v mainstreamových médiích. Autoři studie na datech vyvracejí kvarteto mýtů, a to zejména ten, že došlo k citelnému poklesu půjček nefinančnímu (reálnému) sektoru a jednotlivcům, a ten, jenž spřádá, že zamrzly mezibankovní úvěrové toky.
Jenže nezapomeňme, Fed, vládou zřízený orgán, může stranit republikánům. Tedy McCainovi. Tedy chlácholit: vybírat „hard data“, jež se mu hodí do karet (jak se může zdát třeba z tohoto textu).
No nic, po pátém listopadu bude opravdu jasněji.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
