V minulém textu se autor blogu snažil – inspirován Kuhnem – argumentovat, že někteří z vědců trpí vnitřní nejistotou ohledně své práce. Tudíž ve své domýšlivosti cejchují „pavědce“. Tudíž svůj cenný čas věnují i takovým, zdálo by se, nicotnostem, jako je odhalování „nepřátel vědy“. Tito „nepřátelé“ totiž mohou předložit nepříjemnou anomálii, s níž si paradigma, v jehož rámci dotyční nedůtklivci konají, nebude vědět rady.
Tato vpravdě sisyfovská snažení si lze vychutnat s jistým pousmáním, závažnější je, když vědci jsou nejen pyšní a nedůtkliví, leč při svých výzkumech dokonce podvádějí. I to je realitou, a ne ojedinělou.
Italští ekonomové Nicola Lacetera (Case Western University, Cleveland) a Lorenzo Zirulia (Boloňská univerzita) přicházejí v nové, obrazoborecké studii Ekonomie vědeckých podvodů k tomuto klíčovému závěru: „Není pravděpodobné, že typy vědeckých podvodů, které reálně pozorujeme, jsou reprezentativním vzorkem jejich celkového počtu; přitom platí, že hvězdní vědci se pravděpodobněji dopouštějí podvodů, ale mají menší pravděpodobnost, že budou dopadeni, než vědci průměrní.“
V živé paměti je ještě případ Woo-Suk Hwanga, jihokorejského výzkumníka, který v roce 2004 sklízel ovace díky sérii průlomových závěrů v oblasti rozboru embryonálních kmenových buněk. V předních vědeckých žurnálech tvrdil, že prostřednictvím klonování vytvořil kmenové buňky lidského embrya. Stal se světově uznávanou kapacitou a národním hrdinou Jižní Koreje. Ale jen na čas. Když ostatní vědci bedlivě prostudovali Hwangovy závěry, zjistili, že si z nich badatel ztropil dobrý den: falšoval data, fotografie údajně různých buněk byly ve skutečnosti obrázky té samé buňky, a navíc peníze na výzkum poskytoval v rámci snah o naklonování mamuta i ruské mafii.
Jan Hendrik Schön zase v roce 2001 zpravil svět prostřednictvím osmi článků uveřejněných v krátkém sledu, že objevil organické tranzistory, které mají potenciál úplně rozmetat průmysl křemíkových čipů. Rovněž se jednalo o pořádnou vědeckou kachnu.
Eric Poehlman to s falešným nástinem hormonální terapie, jež prý zamezí tloustnutí, „přepískl“ tak směle, že skončil ve vězení. Je historicky prvním badatelem, jenž se za falšování své práce dostal tak daleko. Vlastně, který klesl tak nízko.
Vědecké podvody ale nejsou záležitostí posledních let. Švýcarský biochemik Emil Abderhalden počátkem dvacátého století přišel s báchorkami o „defenzivních enzymech“, na základě nichž bylo rozběhnuto mnoho testů, aby za ně byl ve dvacátých letech postaven velký otazník. Definitivního popření se dočkaly až v roce 1998. Mezi tím stačili šílenci v nacistických koncentrácích využít Švýcarových tezí k „prokázání“, že Árijci jsou skutečně nadřazenou rasou.
Práce dvou z nejprominentnějších psychologů dvacátého století, Bruno Bettelheima a Cyrila Burta, byly shledány z velké části taktéž jako padělané – ale pro jistotu vždy až po smrti vědců; do mrtvých se kope přece jenom trochu snáze než do živoucích legend.
Česká story o plagiátorství Iva T. Budila z loňského roku je pak už jenom čajíčkem.
Fabrikace dat, falšování závěrů, plagiátorství – tři druhy vědeckých prohřešků. Jelikož jsou badatelé společností nahlíženi jako figury hodné následování a sdílejí nebývalou prestiž, je jejich selhání o to nebezpečnější. Vědeckými závěry se řídí vlády i soukromé firmy – následují-li podvodníka, dochází k nesmírnému plýtvání zdroji, ke značné ekonomické neefektivitě.
Dřívější studie odhalila, že deset až patnáct procent vědců upravuje naměřená data tak, aby pasovala do předem nastíněných teorií. Nyní zmínění ekonomové Lacetera s Ziruliou prostřednictvím teorie her – specificky dynamické hry s nekompletní informací –, pomocí níž modelují a analyzují proces vědecké práce (od objevu, případné falšování, po publikaci v žurnálu a přijetí textu širší vědeckou obcí), uzavírají, že „vědecké podvody se ukazují být rozšířeným fenoménem, systémovou charakteristikou výzkumné komunity.“
Tito ekonomové (pro pořádek, studie k plagiátorství v rámci ekonomické profese také existují) navíc uvádějí, že významné vědecké kapacity, „badatelské hvězdy“, prosadí falšovanou studii do některého z žurnálů mnohem snáze něž mladý, začínající výzkumník, jenž ještě nemá jméno, a proto – zejména pak, přichází-li s poměrně převratným tvrzením – je jeho práce mnohem pečlivěji zkoumána ostatními vědci, případně editory žurnálu. Ostatně, jak ukazuje tento text, editoři vědeckých časopisů mívají v badatelské komunitě výsadní postavení – a jsou také jenom lidmi, takže mohou slyšet na pochlebování, a i na závažnější snahy vlichotit se do přízně, ze stran těch vědců, již chtějí mít článek publikován (že jsou někteří editoři i fatálně omylní, ukázala před lety „Sokalova aféra“).
Mladí badatelé to vůbec nemají jednoduché, jak dala tušit zase „Baltimorova aféra“. Margot O‘Tooleová, tehdy začínající výzkumnice na věhlasném MIT (Massachusetts Institute of Technology), zpochybnila v roce 1986 závěry nobelisty Davida Baltimora. Pozorovatelé označili její kariéru za „ztroskotanou“, O‘Tooleová se stáhla do ústraní. Biolog Baltimore se nikdy nepřiznal k falšování, ačkoliv někteří z jeho nejbližších spolupracovníků usvědčeni byli. O‘Tooleové se ale nakonec omluvil za újmu, již jí způsobil.
Jak proti zhoubným podvodům vědců zakročit? Koncem osmdesátých let vstoupili ve známost Walter W. Stewart a Ned Feder, kteří se proměnili v „lovce podvodných vědců“, a místo na vlastní výzkum se koncentrovali na odhalování falší, fabrikací a plagiátů svých kolegů. To ale zřejmě není dlouhodobě a univerzálně efektivní způsob.
Některé žurnály, například Nature Immunology, proto provádějí namátkové kontroly – vždy jeden text z daného vydání je ještě dodatečně prozkoumán skupinou vědců spolupracujících s redakcí.
Mnozí experti, například Daniel Hamermesh v loňské studii, doporučují zmírnění konkurence mezi vědci, přetahování se o to, kdo publikuje dříve, kdo kolik publikoval, v žurnálech s jakým impaktem atd.
Lacetera se Ziruliou ale uvádějí, že pravý opak je lékem: jak ukazuje jejich zmíněná studie, ostřejší konkurence mezi badateli povede k zefektivnění monitorování a přezkumu jejich činnosti, což se odrazí v nižším počtu podvodů.
Tak či onak, nálepkovat kohokoliv včetně Jaroslava Duška jako „pavědce“ znamená alespoň implicitně vyvyšovat stav vědecký, pro nějž je ale – konstatováno s Laceterou a Ziruliou – „podvodná činnost systémově charakteristická; rozšířená více, než je zjevné.“
Je-li tomu tak, je lépe si nechat cejchování ne-vědců na jindy a pokusit se využít ušetřený čas jinak – přispět k zametení před vlastním prahem.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
