Státní rozpočet, to totiž není nějaká lecjaká věc. Lze se na něj dívat jako na centralizovaný peněžní fond, účetní bilanci příjmů a výdajů, finanční plán, nástroj řízení a veřejné politiky nebo jako na právní předpis. Vyberte si. Rozpočet není dokument čistě ekonomický, jak by se mohlo zdát. Ekonomicky se jeví na první pohled, leč neTajemná skříňka českého rozpočtu zatím neosvětlí své nitro. Tendr na Integrovaný rozpočtový systém je totiž pro tuto chvíli odpískán.
„Takový projekt nelze postavit na hliněných nohou,“ vzkázal ministr financí Miroslav Kalousek poté, co výběrové řízení zarazil. Systém měl mít na starosti distribuci peněz mezi úřady a státu měl poodkrýt roušku tajemství nad tím, kolik volných peněz má v daný okamžik k dispozici. Ministerstvo ale od smělých plánů neupustí. Na rozpočet si plánuje posvítit za pomoci vítěze chystaného megatendru, jenž vytvoří systém Státní pokladny.
Do skříňky českého rozpočtu nevidí příliš mnoho lidí, dokonce ani expertů. S nadsázkou lze říci, že ty bystrozraké lze spočítat na prstech jedné ruky. „Eduard Janota je jediný člověk, který tady umí sestavovat rozpočty,“ řekl mi naprosto vážně jeden respektovaný ekonom. Janota v rozpočtovém odboru koná již od roku 1978, i když při konstatování, že je podepsán pod skoro dvaceti rozpočty, mírně nesouhlasí – to číslo je prý přehnané. Ministr Kalousek ale zřejmě moc dobře věděl, proč si Janotu vytáhl zpět poté, co jej Vlastimil Tlustý během svého krátkého pobytu v Letenské ulici vyhodil. zbytnou ingrediencí jsou přání a touhy politiků, které jsou zkroceny jen tehdy, existuje-li k tomu vůle (jiných) politiků. Vzhledem k tomu, že rozpočet je i právním předpisem, zohledněným – byť křehce – v Ústavě. Je nabíledni, že k politikům a ekonomům se při jeho tvorbě přidávají i experti z jiných oborů. Relativní jednoduchost rozpočtu, jako například toho prvního pro české země z roku 1863, je ta tam.
Ekonomové přitom již delší dobu zjevují, že rozpočet i jeho tvorba samotná jsou v krizi. Jedním z projevů krize je například trvající akcelerace státního dluhu. Příčinu vidí právě v nevídané tajemnosti rozpočtového procesu (nejen) pro vnějšího pozorovatele a rovněž v nestřídmém zpolitizování celé věci. Stále oblíbenějším rituálem politiků je takzvané porcování medvěda, kdy si každoročně ulupují prostředky pro vysoce specifická užití, která lze s opravdu „veřejným zájmem“ – ať je tímto pofidérním označením myšleno cokoli – zaměnit jen těžko. Porcování slouží k popularizaci politika v jeho regionu.
Jakékoli řešení, jež osvětlí onu tajemnou skříňku, je tedy kýžené. Ale to samo ještě nestačí. Rozpočet by se neměl sestavovat – jak je zvykem – až na poslední chvíli, ale měl by sledovat střednědobou strategii. Diskuze o rozpočtu pro rok 2010 by tedy například měla probíhat už letos, a ne až napřesrok, jakkoliv je toto přání snové. Možné to totiž je – třeba v Británii či Nizozemsku vláda stanovuje na pět let dopředu, jak se bude vyvíjet podíl státního dluhu k HDP, a podle toho jsou posuzovány náklady fiskálních strategií.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
