Ze současné tíživé ekonomické situace je nezřídka viněn trh. Prý jde o jeho fatální selhání stejně jako o selhání všech těch, kteří v minulosti hájili politiky rozvolněného hospodářského prostředí, zpravují nás mnozí. Pohled pod povrch však ukazuje na cosi jiného. Ke krizi velmi výrazně přispěly, pokud ji tedy nezpůsobily zcela, nešťastné zásahy vlád a regulačních orgánů do přirozeného fungování trhů.
Zřejmě každý již slyšel o neblahé roli Fedu, americké centrální banky, jež velmi dlouho držela velmi nízké úrokové sazby. Zřejmě každý slyšel i o negativní roli de iure sice soukromých, ve skutečnosti, de facto, však státních – neboli státem sponzorovaných – agentur Fannie Mae a Freddie Mac či o zákonu Community Reinvestment Act, které osudově zdeformovaly americký trh s hypotékami. Byly tu však další státní regulace, které třeba i zpočátku byly uváděny s dobrými úmysly, leč – jak se nyní ukazuje – nakonec spíše jen dláždily cestu do pekel. Jednou z nich jsou standardizovaná mezinárodní účetní pravidla.
Uplynulá léta byla charakteristická stále znatelnějším příklonem (mezi)národních regulačních orgánů (ať už americké Financial Accounting Standards Board, FASB, zřízené tamější Komisí pro cenné papíry, či Accounting Regulatory Comittee, který je klíčový v rámci Evropské unie) k účetnictví na bázi spravedlivé ceny („fair value“), a to při současném opouštění praxe účtování na základě historické ceny.
Na mezinárodním odborném poli však nikdy nepanoval jednoznačný souhlas ani s jednou z řečených metod: „Nedávná opatření FASB směřují k účetnictví opírajícím se o spravedlivou cenu a jistě vyvolají nesčetné debaty v celém obchodním světě. (…) Debata, zda užívat konceptu historické ceny, nebo naopak ceny spravedlivé, se v dohledné době rozuzlení jen tak nedočká,“ píše se v předním účetnickém žurnálu CPA Journal z dubna 2006. Pravda, ta debata nikdy neskončila. Finanční krize může ale výrazně ovlivnit její další vývoj.
Zatímco zmíněná debata, nesla-li v rovině teoretické, neměla jasného výsledku, v praxi bylo a je vše jednoznačnější. Mají-li firmy na výběr mezi oběma metodami, přirozeně volí jednoznačně tu na bázi historických cen:„Zkoumali jsme, zda a proč firmy preferují [princip] spravedlivé ceny před [principem] historických cen, mohou-li si z obou metod vybrat. (…) Metoda historických cen v praxi výrazně dominuje nad metodou spravedlivé ceny,“ shrnují v loňské studii Hans Bonde Christensen a Valeri Nikolaev z Chicagské univerzity. Jako možné vysvětlení uvádějí, že metoda spravedlivé ceny a z ní vycházející výstupy jsou „považovány za méně spolehlivé.“
Debata nad účetními metodami totiž proti sobě v jádru staví relevanci a spolehlivost. Obhájci účetnictví na bázi spravedlivé ceny upozorňují, že finanční výkazy vycházející z historických cen nejsou relevantní, jelikož neposkytují informace o současných cenách. Odpůrci zase míní, že výkazy stojící na principu spravedlivé ceny nejsou spolehlivé, neboť nevycházejí z reálně uskutečněných transakcí. Zatímco totiž koncept historické ceny bere za základ cenu zaplacenou při autentické transakci v minulosti, koncept spravedlivé ceny bere za směrodatnou cenu, která momentálně převládá na likvidním trhu, je-li tento pro příslušné aktivum ustaven (není-li, pak je třeba vycházet z různých odhadů) – konceptu se proto také říká „mark-to-market“ ocenění.
Finanční krize ukazuje, že účetnictví vycházející z principu spravedlivé ceny doprovází více negativ, než se myslelo, a hlavně – tato negativa mají ničivý dopad. Výstižně to vyjádřil Robert Rubin, někdejší americký ministr financí a exspolupředseda správní rady investiční banky Goldman Sachs. „Během celé mojí kariéry u Goldman Sachs jsem věřil v principy účetnictví na bázi spravedlivé ceny, avšak podíváme-li se na vývoj v posledních dvou letech, domnívám se, že takovéto účetnictví vedlo k hrozivým začarovaným cyklům v cenách aktiv,“ citovala jej koncem ledna agentura Bloomberg. Účetní pravidla, která nutí firmy oceňovat aktiva levněji a levněji každé čtvrtletí, s tím jak klesají ceny na zpanikařených trzích, dle něj nadělaly ohromnou škodu.
Takový názor není ojedinělý. „Kritérium mark-to-market je skutečně špatný nápad. Je založené na teorii efektivních trhů, která postuluje, že tržní cena je vždy tou nejobjektivnější. Ale v době bubliny není tržní cena vůbec objektivní, nereflektuje totiž fundamentální hodnotu. Pak se, kvůli kritériu mark-to-market, jako bublina nafukují i bilance bank. Ústí to ve virtuální zisky bank. Lidé na základě těchto virtuálních zisků nakoupí více akcií té banky – a zvýšený kurs akcií je také tedy jen virtuální, na vodě stojící. Pak přijde krach – a pak zase kritérium mark-to-market, jak dnes vidíme, nepřiměřeně zrychluje propady,“ řekl v rozhovoru s autorem blogu Paul De Grauwe, profesor ekonomie z Katolické univerzity v Lovani.
Opravdu, účetnictví založené na principu spravedlivé ceny vychází předně z teorie efektivních trhů. Nutno však dodat, že ohledně této teorie nepanovala v rámci ekonomické obce nikdy bůhvíjaká shoda. Nebezpečím současnosti je to, že teorie efektivních trhů bývá – leckdy úmyslně – zaměňována s obecnější myšlenkou efektivity volných trhů jako takových. Nejsou-li trhy efektivní, celý ten tržní mechanismus je neefektivní a je třeba jej ještě ve vyšší míře doplnit a nahradit státními zásahy a regulacemi, říkají ti lidé. Omyl. Neplatnost teorie efektivních trhů v žádném případě neimplikuje neefektivitu tržního mechanismu v porovnání s byrokraticky regulovaným systémem. Neplatnost té teorie spíše značí pouze to, že ceny na finančních trzích – k nimž je vztažena – neodrážejí za všech okolností spravedlivou cenu.
Ostatně, myšlenku účetnictví na bázi spravedlivé ceny – která se na první pohled může jevit jako „více tržní“ – kritizují i ekonomové neorakouské školy, kteří jsou tradičními zastánci minimálního státu.
„Účetnictví je mluva byznysu. Jako čeština nebo španělština,“ uvádí v rozhovoru s autorem blogu jeden z nich, španělský profesor ekonomie Jesús Huerta de Soto, jenž působí na madridské Univerzitě krále Juana Carlose. „Jakýkoli užívaný jazyk nevzniká jen tak, z ničeho nic, ani jej nevynalézá rada moudrých.“ Právě ekonomové de Sotova typu upozorňují na skutečnost, že účetnictví se po staletí vyvíjelo evolučně – jako řeč – a po staletí vycházelo z principu uvážlivé šetrnosti, jenž zase stál na principu zmiňované historické ceny: „Jen pokud byla tržní cena nižší než historická, docházelo ke snížení účetní hodnoty. Pokud byla vyšší, drželi se historické ceny,“ vysvětluje de Soto. V posledních letech, pokračuje, byla ale evoluce zpřetrhána – označuje se to jako mezinárodní účetní standardy a podobně. Princip šetrnosti byl nahrazen principem spravedlivé ceny. Ostatně, kdo by protestoval, když je to „spravedlivá“ cena?
De Soto souhlasí s De Grauwem i Rubinem: „V dobách boomu jsou bilance neopodstatněně nafouklé, což podnikatele a firmy podněcuje k další investiční činnosti, k spotřebě, k podstupování dalšího rizika – prostě k euforii. Účetnictví, po generace doprovodný jev uvážlivého obchodování, se tak mění ve stimul, jenž od uvážlivosti odvádí.“ A uzavírá: „Nové účetnictví násobí projevy boomů a stejně tak i propadů. Ten nápad, že bilance by měly odrážet tržní ceny, je velmi hloupý. Jestliže je nové účetnictví smrtící pro bankéře, je smrtící i pro ten obchůdek na rohu. Může zničit kapitalismus. Je třeba co nejrychleji zrušit všechny ty reformy účetních pravidel, prováděné v posledních letech – jak ve Španělsku, tak i v Česku. Bylo to stupidní rozhodnutí Evropské komise.“
Jinými slovy, tak rozliční ekonomové jako Rubin, De Grauwe a de Soto se shodují na škodlivosti nových účetních pravidel, která dle nich výrazně přispěla k nynější krizi. Tato pravidla nevygeneroval trh. Naopak státní byrokratické aparáty jimi zpřetrhaly staletou evoluci, jež se započala už kdesi v antickém Řecku či ptolemaiovském Egyptě. Ony aparáty měnily zaběhlý řád snad i proto, že v dobré míře zamýšlely účetnictví sjednotit, harmonizovat či standardizovat. Dělo se tak ovšem nikoli „zdola“, přirozeným jednáním ekonomických subjektů, které následují rozličné podněty, leč „shora“ – úřednickými výnosy. Co je na pováženou, snahy o umělou standardizaci a harmonizaci jsou patrné v mnoha jiných oblastech, zdaleka ne jen v účetnictví.
Nynější krizi lze v nemalé míře vidět jako nezamýšlený důsledek těchto výnosů. Je v takovém případě optimální cestou z krize zesílená regulace? Zesílená moc těchto úředníků a tedy v budoucnosti patrně i ještě dalekosáhlejší nezamýšlené a nepříznivé dopady jejich konání?
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
