Kdo může za americkou hypoteční krizi, matku finanční krize? Jedni míní, že hamižnost bankéřů z Wall Street, druzí, že až příliš inovativní trh s finančními aktivy, jenž takříkajíc „předběhl sám sebe“, třetí viní Federální rezervní systém za jeho neopodstatněnou politiku „levných peněz“. Najdou se jistě i další důvody a je zřejmé, že řada z nich ke vzniku krize jistým dílem přispěla. Klíčový důvod je však, jak to už bývá, přehlížen. Prapříčinu současných problémů je nutno hledat ve vadné americké legislativě a obecněji v relativně nové tendenci amerických zákonodárců reagovat na vyvstalé potíže až příliš agilně – čímž sice problém bleskurychle hasí, jenže rovněž zadělávají na jiné, často hlubší. Tato tendence je proto výstrahou do budoucna. I aktuální hypoteční krizi je přece nutno okamžitě hasit.
Community Reinvestment Act
Už v roce 1977 schválil americký Kongres zákon zvaný Community Reinvestment Act. Ten bankám v podstatě uložil půjčovat nezávisle na tom, jací jsou dlužníci. Mělo to zamezit praktice označované hantýrkou jako „redlining“, kdy ústavy (celkem přirozeně a pochopitelně) poskytovaly úvěry a jiné služby pouze bohatším vrstvám obyvatelstva – nikoli tedy chudým nebo těm se špatnými záznamy o splácení předchozích půjček. Když pak chtěly banky třeba sfúzovat, musely prokázat, že již opustily praxi „redlining“.
O dvacet let později, v roce 1995, za prezidentování Billa Clintona, schválil Kongres další zákon, který umožňoval rizikové úvěry takzvaně sekuritizovat čili převádět do formy cenných papírů.
Cílem vlády bylo zvýšit míru vlastnictví domů. Tato míra v důsledku zmíněných zákonů skutečně vzrostla – v průměru z 65 na 69 procent. Z pohledu bank situace dospěla do takového stavu, že měly zákonem – tím z roku 1977 – uloženo, že mají půjčovat rizikově, přičemž se ale o riziko nemusely příliš starat, neboť půjčky – díky zákonu z roku 1995 – prodávaly dále do systému. Sekuritizace totiž otevřela dveře inovativním procesům.
Jedním z nich bylo vytváření cenných papírů krytých splátkami hypoték a zajištěných nemovitostmi. V posledních letech se navíc rozmohla obdoba těchto cenných papírů, takzvané „zajištěné dluhové obligace“, čili strukturované dluhopisy, jež jsou kryty půjčkami komerčních bank. Zásadní inovací byl způsob, jímž i rizikové hypotéky obdržely bezrizikové ohodnocení od ratingové agentury (její názor je zásadní při rozhodování investorů). Jelikož totiž jsou zajištěné dluhové obligace jakýmsi balíkem aktiv, jenž je rozdělen na části, „tranše“, jimž je přisouzeno různé riziko, mechanismus fungoval tak, že první dolar příjmu šel na nejméně rizikovou tranši, zatímco první dolar ztráty naopak na nejvíce rizikovou tranši, takzvaný toxický odpad. V této tranši se skryly řečené rizikové hypotéky.
Laicky vysloveno, investiční mágové – díky zákonu z roku 1995 – vytvářeli balíky cenných papírů, jež obsahovaly vše, od kvalitních aktiv až po toxická. Díky naznačenému mechanismu ale ratingová agentura mohla ohodnotit celý balík jako bezrizikový. Rizikové hypotéky se jakoby mávnutím kouzelného proutku proměnily v bezrizikové. Riziko bylo rozptýleno v nesmírném množství cenných papírů, a proto celý systém několik let fungoval. Důmyslnou inovaci nebylo snadné prohlédnout.
Nemovitostní bublina
Rozmach těchto cenných papírů byl umocněn i nízkými úrokovými sazbami, jež Federální rezervní systém nastavil v reakci na burzovní útlum spjatý se splasknutím technologické bubliny v roce 2000 a s teroristickým útokem z 11. září 2001. Vzniklá nemovitostní bublina vlila do žil miliónů poměrně chudých Američanů naději, že i oni si mohou dopřát kvalitní bydlení. Hypoteční banky, když už musely opustit zaběhlou praxi „redlining“, přirozeně reagovaly na vzniklou situaci. Zákon z roku 1977, jenž jim ukládal půjčovat rizikově, se jim podařilo otočit ve svůj prospěch. Nyní nikoliv, že by o rizikové klienty neměly zájem, naopak. Vždyť přece mohly, a také tak konaly, postoupit danou hypotéku a na ni navázaný cenný papír dále do systému. Investoři, žádný div, byli po cenných papírech s přisouzeným nízkým rizikem a přitom, v době nízkých úrokových měr, s dobrým výnosem celí chtiví. Vše běželo až do loňského roku. Až do té doby, kdy, jak hypoteční krizi zpodobňuje známá skeč svou britských komiků [7:33], se kdosi zeptal, „čím že jsou ty skvělé bezrizikové balíky cenných papíru vlastně reálně kryty“.
Jelikož byly konec konců pochybně kryty nemovitostmi, jejichž cena byla v době realitní bubliny neopodstatněně vyšponována, jakmile si tuto dotěrnou otázku položilo více investorů, psychologie – podpořená růstem úrokových sazeb – zapůsobila. Stále více lidí začalo na cenné papíry kryté hypotékami hledět s podezřením, cena i ratingy balíků těchto cenných papírů zamířily směrem dolů. Ruku v ruce s tím i celý nemovitostní trh – bublina praskla.
Bublina praskla, koloběh se završil. Zrekapitulujme jej. Na začátku stojí vláda, která líbivým zákonem naruší přirozeně fungující trh (1977). Trh se postupně na novou situaci adaptuje, mění zažitou praxi a o maximalizaci zisku usiluje v rámci nových, umělých omezení (1977 až 1995). V rámci adaptace se podaří prostřednictvím lobbyistického tlaku změnit omezení inovativním principem sekuritizace, jež je legalizována roku 1995. Administrativa tlaku ustupuje, neboť na první pohled posouvá nový zákon ten osmnáct let starý kýženým směrem dále. V době příznivých podmínek jsou všichni spokojeni – chudí se opíjejí vizí bydlení, o němž se jim ani nesnilo, investoři si slibují dobré výnosy, banky rozptylují riziko (1995 až 2007).
Roku 2007 idylka končí. Chudí se nemohou dovolit dokončit splácení hypoték – zákony, jež jim měly nahrávat, vygenerovaly, prostřednictvím interakce se zdeformovaným trhem, za třicet let prostředí, jež jim už zase nefandí. Idea Community Reinvestment Act krachuje stejně jako investoři, kteří se až příliš nechali zlákat rizikovým hypotékami. Trh nalezl svoji odpověď na vládní zásahy, další pokus řídit, haykeovsky vysloveno, „cosmos“ jako by to byl „taxis“, ztroskotala. Regulace vyvolala nezamýšlenou reakci spontánního mechanismu trhu, jenž se jí po svém bránil, a vyvolala ten samý, ne-li horší (Peltzmanův) efekt, proti němuž zamýšlela zakročit.
Tendence přehánět
Community Reinvestment Act a jeho souvislost s hypoteční krizí je zde nastíněna coby příklad sílící tendence (nejen) amerických státních orgánů, administrativ, případně Federálního rezervního systému, přehnaně a nepatřičně reagovat na vzniklé potíže. Nesnáz vězí v tom, že přehnanost dané reakce se neprojevuje hned. V případě Community Reinvestment Act vyšla plně najevo až po třiceti letech, v případě nízkých úrokových měr držených Federálním rezervním systémem po několika letech. S odstupem oněch let víme, že Community Reinvestment Act nevyřešil to, co řešit měl (ztráty spojené s hypoteční krizí dosáhnou dle střízlivých odhadů jednoho bilionu dolarů), i to, že američtí centrální bankéři by udělali lépe, nereagovali-li by na útlum ekonomiky po roce 2001 tak vehementně.
Jenže stojí-li politik či guvernér centrální banky na začátku příslušných časových období nedohlédne veškerých následků, které jeho rozhodnutí může vyvolat. Čte-li Hayeka, Peltzmana i jiné podobné myslitele, třeba i tuší, že spustí lavinu nepředvídatelných reakcí lidské spontaneity, jenže zpravidla nemá sílu odolat. Poptávka veřejnosti a médií po tom, aby byl viděn, aby jednal a rozhodoval, je silnější, než kdykoliv v minulosti. Politiku a správu věcí veřejných lze dnes díky informačním technologiím sledovat nepřetržitě, vlastně v přímém přenosu. Média, aby byla sledovaná, musí být vůči politikům kritičtější, agresivnější – musí žádat mnohem víc. Politik, jenž nedokáže na medializovaný problém odpovědět rychle a přesvědčivě, může zmizet ze scény. Média sama podávají realitu ve zkratce – s postupem doby je ta zkratka stále „zkratkovitější“ – a aplaudují proto spíše tehdy, jedná-li politik úderně a zkratkovitě, a nikoliv promyšleně, s patřičným akcentem na těch pravých místech, a tedy poměrně pomalu. „V minulosti tato choroba patrná nebyla, to až nyní. Prezident, Fed i Kongres jsou nuceni být viděni coby aktivní a rozhodní – zejména pak v předvolebních obdobích, jako je toto. [Média] se hned politika ptají: Co budete dělat s tímhle? Co s támhletím? On musí něco příhodného odvětit. Je to ale výsledek toho, že lidé obecně očekávají od vlády příliš mnoho,“ vysvětluje William Niskanen, předseda amerického Cato Institute.
Na cestě k postdemokracii?
Na první pohled by angažovanost médií měla dále posílit demokratické procesy, při hlubší a dlouhodobé analýze ale dospíváme k pozorování, že politici reagují – aby uspokojili poptávku – stále líbivěji a přehnaněji a že tedy v rostoucí míře vznikají nezamýšlené a nežádoucí efekty státních politik. Poptávce veřejnosti přitom přikládají pod kotel hlavně média – v přiměřené míře nepostradatelný element každého opravdu demokratického zřízení, „hlídací pes“, v míře přebujelé mnohdy spíše vlk, jenž se po dnech půstu utrhl ze řetězu.
Dochází k vychýlení přirozené situace, poněvadž média pak veřejnosti předkládají politika coby toho, kdo řeší jejich všelijaké trable. Lidé odhazují vlastní odpovědnost v dál a více a více se nechávají unášet představou, že stát je úskalím života provede za ručičku. Bující paternalismus ve spojení s médii coby vyhladovělými vlky spíše než hlídacími psy utváří podivuhodný stav, kdy stále významnější podíl pomyslné agregované odpovědnosti má v kompetenci politik, a nikoliv občan. Odtud je již jen krůček k tomu, aby na poddajnosti občanstva začali budovat vize ti z politiků, kteří podléhají šálivé svůdnosti hayekovského „taxisu“, jakéhosi (rádoby) ráje na Zemi, který je ovšem vykreslen a dosazen shora, nikoliv spontánně rozvíjen svobodným jednáním tisíců jednotlivců zdola, jak je tomu v případě „cosmu“. Tím ale v důsledku nedochází k ničemu menšímu než k oslabování demokratických procesů, již jsou nahrazovány procesy postdemokratickými či, specifičtěji, eurokratickými.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
