Brexit je nejvíc ze všeho výpovědí o dnešní době, která vzývá a opěvuje leadership, opravdové lídry ale postrádá. Prvotní selhání není v britském lidu nebo referendu jako takovém – referendum o brexitu byl přece nápad „lídra“ Camerona, někdejšího premiéra. Kdo kritizuje rozhodnutí lidu v referendu, musí nejprve kritizovat Camerona, exponenta elit. Selhal i další „lídr“, Nigel Farage. A s ním i Boris Johnson. Nikdy po referendu už se za Británii nebili tolik jako před ním, první z nich prakticky zcela odmítl převzít odpovědnost za to, k čemu tak výrazně přispěl. Nepříliš přesvědčivou „lídryní“ je i premiérka Mayová. Ta je ale aspoň celkem konzistentní. Byla umírněná před referendem, je i nyní.

Zdravý nadhled ale neprokazují ani „lídři“ bruselští. Jindy se pravidla Evropské unie porušují jak na běžícím pásu – například pravidlo maximálně tříprocentního rozpočtového schodku bylo od vzniku eura do loňského roku porušeno některou z členských zemí celkem 121krát, přešláplo i Německo či opakovaně Francie. Bez trestu. V rámci brexitového vyjednávání se ale najednou na pravidlech striktně lpí.

Z ryze ekonomického hlediska by byla nejrozumnějším řešením dohoda mezi Londýnem a Bruselem o přechodném období delším, než je to současné, dohodnuté od března 2019 do konce roku 2020. Bylo by prostě tak dlouhé, aby se stihla dojednat zóna volného obchodu. Ano, někdo by se musel projevit jako státník. Jako skutečný lídr. Někdo by zkrátka v Bruselu musel říci, že Británie je nám natolik drahá – a drahá zůstane –, že nám stojí za 122. porušení pravidel.