Eurozóna v současné podobě musí dříve či později skončit, je přesvědčena podstatná část ekonomů. Otázkou prý jen zůstává, jak se rozpad odehraje. Na scénáři rozpadu přitom může záviset i optimální strategie rozložení úspor.
S krizí eurozóny je to jako s oceánem. Jako se ve věčném koloběhu za přílivu vzdouvají mořské vlny, tak se cyklicky objevují prognózy blízkého rozpadu eurozóny. Aby po chvíli zase opadly či alespoň poněkud polevila jejich naléhavost. Nicméně jsou tu s námi stále. Už vlastně roky. TÝDEN sestavil přehled tří základních scénářů, jak vlastně k rozpadu eurozóny podle ekonomů nakonec dojde.
Scénář č. 1: Nejzadluženější, máte padáka
Jde o nejpravděpodobnější scénář rozpadu eurozóny. Při takovém vývoji by se eura vzdala jedna z periferních zemí měnové unie, nejspíše Řecko. Vystoupit ale pochopitelně může více zemí. „Vedle Řecka nakonec eurozónu opustí podle mě také Portugalsko,“ řekl TÝDNU britský novinář a ekonom David Marsh, jeden z předních expertů na euro a autor knih na toto téma. „Odchod Portugalska může nastat až třeba během pěti let. Celkově se zkrátka domnívám, že rozpad eurozóny bude proces, jenž potrvá roky. Nebude to žádný,velký třesk‘.“ V tom se Marsh shoduje i s českým prezidentem Václavem Klausem. Ten se taktéž domnívá, že evropská měnová unie se bude drolit jen velmi pozvolna. „V tomto se liším od mnoha lidí, kteří si myslí, že se mnou sdílejí identické názory na Evropu, a přitom jsou přesvědčeni, že to už zítra všechno,rupne‘,“ řekl nedávno Klaus TÝDNU. „To je pouze přání či sen všech těch falešných radikálů, když si myslí, že už zítra vypadne Řecko, pozítří Itálie, popozítří Španělsko. Takhle svět neběží.“
Ať už k odchodu některé ze stávajících členských zemí dojde dříve či později, co nastane poté? „Odpadlická“ země zavede novou vlastní měnu, jejíž hodnota okamžitě poklesne. Rovněž vyhlásí platební neschopnost na podstatnou část svých dluhopisů – tedy částečně zbankrotuje.
Možná že už se taková situace někde v tajnosti „peče“. Odchod z eurozóny totiž bude muset být proveden tajně a přímočaře. Krátce před „exitem“ budou proto zavřeny banky a znemožněn výběr z bankomatů. Euro bude v dané zemi po přechodnou dobu v oběhu ještě po „exitu“ – lidem bude umožněno s ním platit v transakcích o malém objemu. Nová měna bude uvedena při kursu jedna ku jedné vůči euru, ale záhy znehodnotí pravděpodobně o třicet až šedesát procent. To však bude první opravdu ozdravný krok – pokud by například Řekové měli o šedesát procent slabší vlastní měnu, zaznamenají mohutný růst poptávky ze strany zahraničních turistů, hotely budou praskat ve švech, restaurace též… a ztuhlá kola tamní ekonomiky se začnou roztáčet. K roztáčení pochopitelně přispějí i řečtí vývozci, jimž bude slabá měna taktéž vodou na mlýn.
Scénář č. 2: Každý ke svému, každý na svém
Německo by mohlo iniciovat ale docela jiný supertajný plán. Jakmile by bylo jasné, že některá ze zemí euroklub tak jako tak opustí, byla by urgentně svolána vrcholná schůzka představitelů všech sedmnácti členských zemí. Během ní by osoba, jež tou dobou bude stát v čele německého kancléřství, navrhla kolektivní vzdání se eura a okamžitý návrat k národním měnám -a to při kursech, které byly platné v době vstupu té které země do eurozóny. Pokud by ostatní státy odmítaly se na tomto plánu podílet, pohrozilo by Německo, že eurozónu opustí samo.
Jestliže by se plán realizoval, Evropská centrální banka by byla zrušena a klíčovou roli by opět převzaly centrální banky národních států. Všechny bankovní účty, aktiva, pasiva i závazky každého členského státu by byly okamžitě převedeny do národních měn. Členské státy bez výjimky by rovněž poskytly neomezenou likviditu svým bankám, z nichž většinu by bylo nutno rekapitalizovat. V nejkratší možné lhůtě by byly emitovány národní měny. Po bankovních prázdninách, jež by byly k provedení zmíněných kroků nutné, by se trhy staly svědkem návratu jednotlivých národních měn na své rovnovážné úrovně – dočkaly by se například propadu „nové drachmy“ o nějakých 60 procent, kdežto třeba „nová marka“ by posílila zhruba o dvacet procent.
Scénář č. 3: Německé bouchnutí do stolu
Německý odchod z eurozóny by nutně nemusel značit katastrofu. Někteří ekonomové dokonce takové řešení navrhují. Euro by po německém „Sbohem“ sice citelně oslabilo, ale například Řekové by stále měli výrazně silnější měnu, než jakou by byla případná „nová drachma“. Stejně tak další, zejména periferní státy eurozóny. Výrazně slabší euro by většině zbylých států eurozóny pomohlo, neboť se se zvýšila jejich vývozní konkurenceschopnost. Tím by se tyto ekonomiky do značné míry zotavily, a to celkem přirozenou cestou.
Na první pohled se může zdát, že Německu by takové „bouchnutí do stolu“ pomohlo, jelikož by se zbavilo koule u nohy, kterou pro něho představují všechny hospodářsky slabší státy eurozóny. Jenže je to právě chabá ekonomická výkonnost těchto zemí, která na mezinárodním devizovém trhu sráží hodnotu eura, a činí tak německé vývozy konkurenceschopnějšími. Jakmile by mělo Německo svoji „novou marku“, bude její hodnota vyšší, než je dnešní hodnota eura – nejspíše o oněch dvacet procent. Pokles exportu by samozřejmě německou ekonomiku poškodil – otázkou je, do jaké míry. Obava z menší konkurenceschopnosti na světovém trhu by mohla od následování Německa odradit další poměrně silné státy eurozóny, jako je například Nizozemsko.
Jak se připravit?
Nejnaléhavější starostí našince zřejmě při rozpadu eurozóny bude, v jaké měně má držet své úspory. Jenže to právě závisí na scénáři rozpadu. Pokud eurozónu jako první opustí Německo, pak euro výrazněji znehodnotí. Koruna by nezůstala imunní, a navzdory obchodní propojenosti ČR s Německem by oslabila – alespoň načas – ještě citelněji než euro. Důvodem by byla nervozita, jež trhy při rozpadu eurozóny zachvátí patrně tak jako tak. Zvláště pokud by eurozónu opustily kromě Německa postupně další hospodářsky poměrně silné státy, jako je například zmíněné Nizozemsko, Rakousko či Finsko, zřejmě by se rychle začalo spekulovat o možnosti vzniku měnové unie Sever. Česká republika by těžila z napojení na ni a koruna by opět výrazně posílila. Devizoví investoři by přitom částečně sázeli i na to, že se ČR stane součástí této nové měnové unie, což by mohlo být -na rozdíl od členství v nynější eurozóně -z hlediska ČR jednoznačně přínosné.
Euro však může v případě rozpadu eurozóny i posílit. „Jestliže se měnová unie rozpadne odchodem Španělska, Řecka či Itálie a zůstane v ní převážně jen Německo a státy severní části Evropy, pak euro zhodnotí,“ míní ekonomický analytik a bloger Mike Shedlock. V takovém případě by po prvotním otřesu postupně zpevnila také česká koruna. Podtrženo a sečteno, držet úspory v koruně není významně rizikovější než je mít v euru. I když optimálním řešením je pochopitelně rozumná diverzifikace úspor do několika světových měn, nikoli sázka výhradně na jednu z nich.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
