„Se Sovětským svazem na věčné časy,“ vídávali jsme na fasádách podniků ještě počátkem devadesátých let. Stačil rok a „věčné“ skončilo v prachu zapomnění. I ty plastové cedule s nápisy najednou vypadaly věčněji.
Na věčné časy se ještě před rokem zdála být zlatonosná aliance amerických investičních bank a Wall Streetu. Z velké pětky těchto ikon globalizovaného finančnictví jedna (Lehman Brothers) zcela zbankrotovala, dvě (Bear Stearns a Merrill Lynch) se raději, než aby zkrachovaly, nechaly převzít komerčními bankami a zbylé duo (Goldman Sachs a Morgan Stanley) po peněžních infúzích mění svůj status na banky univerzální (investiční a komerční bankovnictví zároveň).
Úradky globalizace jsou nevyzpytatelné: jednou pohřbí říši sovětů, jindy během několika dní vyřadí staleté ústředny kapitalismu, na něž byla krátká i velké hospodářská krize třicátých let.
Ale pozor, globalizace není vším, co za pády „věčných“ může. Jakýkoliv lidský konstrukt, aby mohl být věčným, musí být nejprve důvěryhodným. Sovětský svaz se mohl zhroutit až poté, co i jeho nejvyšší vůdci ztratili důvěru v srp, kladivo a centrální plánování. Globalizace napomohla proces mizení této důvěry urychlit.
I současné otřesy na finančních trzích (žebříček ztrát bank) nejsou v jádru ničím jiným něž krizí důvěry. Jeden finanční ústav nevěří, tedy nepůjčuje jinému, nepůjčují raději ani firmám. Kapitálové toky – živá voda globalizované ekonomiky – zamrzají, investiční banky – jež ty toky směrují – kolabují. Stejně nevyzpytatelně, jako se Vladimír Putin pokouší vrátit Rusům důvěru v rodnou zemi, usilují klíčové centrální banky zeměkoule vrátit důvěru na trhy – pumpují proto stamiliardy dolarů do finančních systému. Ale bez hřejivé důvěry ony toky nerozmrznou, ba naopak, nově napumpovaná živá voda se jen přemění v další ledovou krustu, jež brzy rozmáčkne nyní žijící finanční ústavy.
Jediným způsobem, jak vrátit na trhy důvěru, je nechat zasažené ústavy bez pomoci, nechat je třeba i padnout. Oddělí se zrno od plev. Ty, co hospodařily dobře – a lze jim tedy dále důvěřovat -, od těch, co vážně chybovaly. Sanovat chybující je v éře globalizace pošetilejší než kdy předtím. Stejně jako „sanovat“ Sovětský svaz, jak by rád Putin (i proto ty nynější pády ruských burz). Důvěra je totiž strašně drahá věc. Centrální bankéři i stratégové Kremlu, a nejen oni, ji ale stále citelně podhodnocují.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
