Podnikoví manažeři si teď často stěžují -v médiích se málo píše o prudkém zdražování, jemuž čelíme. Odpověď je nasnadě. Dokud se růst cen materiálů kromě výrobních cen nepromítne také do cen spotřebitelských, řadového občana tak moc zajímat nebude. Navíc ani manažeři si zdražováním nenechávají kazit náladu. Což uklidňuje i média. V červnu manažeři zhodnotili meziměsíční změnu výrobních podmínek v tuzemském průmyslu jako zlepšení, a to dokonce nejvýraznější za uplynulých dvacet let.
Růst výrobních cen se do vzestupu těch spotřebitelských promítne zejména tehdy, bude-li trvalejšího rázu. Pak už bude pro výrobce neudržitelné ponížením marže zadržovat plný přenos zdražení do konečných cen. Většinový expertní názor nadále předpokládá právě to, že prudký nárůst cen vstupů je jen přechodnou ozvěnou pandemie. Pravděpodobnost trvalejší spotřebitelské inflace v pásmu tří až pěti procent je jen zhruba pětinová.
Pandemické inflační echo by musely podpořit další proinflační faktory, aby se z výraznější inflace stala záležitost středněa dlouhodobá. Střednědobě nelze vyloučit, že se zdražení cen vstupů přenese nejen do spotřebitelských cen, ale také začne formovat inflační očekávání a skrze jejich vzestup pak ovlivňovat například mzdová vyjednávání. Ale ani to by ještě k trvaleji navýšené inflaci nestačilo.
Musely by se přidat také dlouhodobé faktory. Jsou zejména demografického, geopolitického a technologického rázu. Rychlé stárnutí čínské populace znamená, že někdejší „dílna světa“ čelí úbytku pracovní síly, jenž vytváří citelný tlak na růst tamních mezd. Přitom ještě v nultých letech 21. století Čína představovala mocný zdroj celosvětového snižování inflace. Ale nyní už není „levnou dílnou“, takže také stoupá geopolitická asertivita Pekingu. Na obzoru je nová studená válka mezi Čínou a USA. Těžko předjímat podobu takového střetu. Deglobalizační tendence, jenž takřka zákonitě vyvolá, ovšem představují další dlouhodobě působící inflační faktor. Práce se v jeho důsledku sice vrátí z Číny do Evropy nebo USA, avšak Francouz, Němec nebo Američan za ni budou žádat vyšší mzdu než Číňan. Pandemie navíc obnažila zranitelnost mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců, takže i kdyby ke studené válce nedošlo, firmy se stejně budou snažit tyto řetězce zkracovat. Což je další inflační tlak, neboť do jejich stávající délky, zahrnující třeba i tři kontinenty, se rozrostly právě proto, aby firmy produkční ceny co nejvíce srazily. Zkrácení řetězců zvyšuje jejich odolnost vůči globálním otřesům, avšak zároveň i nákladnost vlastní výroby.
V neposlední řadě je mocným inflačním tlakem s dlouhodobým potenciálem „zelenání“ ekonomik. Environmentálně šetrnější technologie jsou dražší než ty špinavé, jinak by se už dávno využívaly a nebylo by třeba rozsáhlých dotačních programů. Dvacátá léta se tak vskutku mohou nést ve znamení výraznějších inflačních tlaků, než jakým jsme uvykli v letech minulých.
Mnozí Češi nyní investují do pořízení nemovitosti právě v obavě z výraznější a trvalejší inflace. Jenže pokud by se taková inflace roztočila, může to přehřátý nemovitostní trh ochladit jako máloco jiného. Centrální banky by musely zakročit důraznějším zvýšením úrokových sazeb, aby inflaci zkrotily. Trvaleji navýšené úroky znamenají trvalejší zdražení hypoték. Odliv podstatné části hypotečního financování by zásadně zpomalil růst cen realit. Navíc v době vyšších úroků budou pro banky, fondy a další velké hráče ve finančnictví relativně atraktivnější jiné investice než ty do nemovitostí. Třeba do vládních dluhopisů. Výrazný přesun globálního kapitálu z nemovitostí do dluhopisů pochopitelně také vyvolá tlak na pomalejší růst, ba v krajním případě i zlevnění nemovitostí.
Vyšlo v týdeníku Euro.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
