Včerejší várka špatných dat z průmyslu, stavebnictví a zahraničního obchodu není sama o sobě tak úplně překvapivá. Čekalo se, že letošní červenec se do českých makroekonomických dějin nezapíše zrovna zlatým písmem.
Otázkou je, zda meziročně nižší počet pracovních dní nebo celozávodní dovolené, což jsou jen jednorázové záležitosti, červencový útlum vysvětlují v celé jeho hloubce. Nebo zda se na dlouho neviděných propadech ukazatelů podepisují také trendy, jež mají potenciál oslabit českou ekonomiku trvaleji. Uvažme přitom, že průmysl se v červenci propadl nejvýrazněji od ledna 2011, nové průmyslové zakázky pak dokonce nejstrměji od července 2009, stavebnictví zaznamenalo nejcitelnější sesuv od března 2013 a hlubší meziroční pokles exportu (v korunovém vyjádření) nastal naposledy v prosinci 2012.
Moudřejší budeme příští měsíc, až vyjdou srpnová data, která mohou mnohé korigovat. Nicméně už nyní je zřejmé, že za červencovými propady jsou i trvalejší faktory. Na druhé straně těmto trvaleji působícím protivětrům zatím není v souhrnu třeba připisovat nějakou významnou sílu.
Za propadem průmyslu opravdu z velké části stojí kalendářní vlivy a dovolené stanovované letos v závodech převážně na červenec. V letech 2014 a 2015 nastaly celozávodní dovolené zhruba ve stejnou dobu v srpnu, takže loni nemohly být příčinou meziročního útlumu. V roce 2013 ale probíhaly pro změnu v červenci, nikoli v srpnu, takže průmysl v srpnu 2014 vykázal takřka šestiprocentní meziroční pokles. Po očištění od vlivu počtu pracovních dnů ale tehdy klesl jen o 2,8 procenta. Letos po podobném očištění průmysl spadl o 7,6 procenta. Rozdíl je zřetelný. Zatímco předloni byl průmysl na vzestupné dráze, letos svoji dynamiku ztrácí – bez ohledu na kalendář. Toto zpomalení by však zatím nemělo být fatální.
Hovoří pro to alespoň měkké ukazatele, jako je srpnový index nákupních manažerů v průmyslu, který vykazuje stabilní hodnoty, byť nikterak zářné.
Za fundamentální ztrátou dynamiky českého průmyslu stojí zpomalení ekonomiky eurozóny ve druhém čtvrtletí a určité nasycení trhu, který byl po dlouhých letech poznamenaných krizí a recesí notně podvyživený.
Vládní politici se ale zatím další krize české ekonomiky bát nemusejí. Měli by však zvážit to, že neustálé přisypávání státním zaměstnancům na platech možná koupí pár hlasů u voleb, ale dlouhodobě české ekonomice pomohou spíše výdaje produktivní, tedy investiční. Právě nízká investiční aktivita je jedním z důvodů slabého července jak v průmyslu, tak zejména ve stavebnictví. Spotřebu domácností dnes není třeba dále stimulovat, neboť českou ekonomiku táhne i bez toho. Z hlediska politika je ovšem pochopitelně lákavější – a jednodušší – zvyšovat platy, než se zasazovat o vyšší investice, které se zúročí až dlouho po skončení jeho mandátu.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
