Ministerstvo vnitra navrhuje nový vzorec pro výpočet výše povinného ručení. Rozhodující už nemá být, jak často řidič bourá, leč kolik nasbíral trestných bodů.
„Dnes mohou pojišťovny sankcionovat pouze dopravní nehody, ke kterým již došlo. Nemohou tak zohlednit rizikové chování řidičů, kteří se často dopouštějí nebezpečných přestupků, a působit tak na ně preventivně,“ říká ministr Ivan Langer.
Trefně tak popisuje stávající stav, jenž je nepříhodně vychýlen ve směru zvráceného rovnostářství (stejné povinné ručení pro ty bez bouraček), z něhož těží „piráti silnic“ a na něž doplácejí slušní řidiči. Nový návrh, „bič na piráty“, situaci napravuje. Je to dobrý návrh – alespoň čistě z pohledu ekonomické teorie.
Ekonomka Eef Delhayeová z Katolické univerzity v belgické Lovani v předloňské studii „Vynucování dodržování rychlosti: Měly by být pokuty vyšší za opakované přestupky?“, dospívá ke kladné odpovědi na dané tázání. Proč?
Lidé se liší v řidičských schopnostech, po silnicích se prohánějí dobří i špatní šoféři. Ti špatní mohou porušit předpisy, i když se snaží jezdit dle pravidel. Očekávané náklady jejich (potenciální) nehody jsou vyšší než u dobrých řidičů – měli by proto být pokutováni přísněji. Jenže jak policie rozpozná dobré a špatné řidiče, na čele to napsáno nemají. Řešením, uzavírá Delhayeová, je právě nahlédnutí do historie přestupků daného řidiče. Nemusel totiž ještě bourat třeba ani jednou, aby byl za volantem břídilem.
Už americký výzkumník Michael Gebers v analýzách z let 1987 a 1990prokázal, že počet předchozích, relativně zanedbatelných přestupků, jako je překročení rychlosti, nezastavení na „stopce“, nepřipoutání se za jízdy, je jedním z nejspolehlivějších signálů pro posouzení rizika nehody. Čím více drobných provinění, tím vyšší pravděpodobnost, že dotyčný spěje k fatálnímu incidentu.
A pro pojištění platí obdobné. Čím více drobných provinění, čím více trestných bodů, tím vyšší by měl řidič platit ručení. Jelikož spíše skončí ve vážné kolizi – pojistné události. Netřeba čekat, až se vybourá; že je špatným řidičem lze rozpoznat méně nákladně. Z rozvrstvení povinného ručení budou dále těžit ti, co jezdí slušně, tedy dobře, neb se dočkají relativně nižších plateb. A argument, že ručení je na vůz, nikoli na řidiče? Majitel auta by měl být motivován tak, aby auto půjčoval dobrým šoférům, ne „pirátům silnic“. O lidech, jimž vůz půjčujeme, obvykle víme, jakými jsou řidiči.
Týden, 21.4.2008, aktualizováno
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
