Na jihu Evropy to po třech letech opět zavání velkým antickým dramatem. V hlavní roli opět dluhem decimovaná ekonomika. Tentokrát však nikoli Atény, ale Řím. A ze severu stejně jako v roce 2015 slyšíme výzvy k dodržování pravidel. „Italové ta pravidla dobře znají. Možná by si je ale mohli přečíst znovu a pozorně,“ prohlašuje Vítor Constâncio, viceprezident Evropské centrální banky.
Výzva k dodržování pravidel nicméně působí v kontextu dosavadní existence eurozóny pokrytecky, ne-li přímo směšně. Podle Paktu růstu a stability by schodek členské země eurozóny neměl přesáhnout úroveň tří procent HDP. Výjimku představují deficity v období zvláště tíživé recese. Od vzniku eurozóny do konce loňského roku lze takových případů napočítat 47. I tak pořád zbývá 121 porušení daného pravidla, která na recesi prostě svést nejdou. Francie překračovala tříprocentní úroveň schodku soustavně v letech 2008 až 2016. Sankce z Bruselu nikdy nepřišla. Z pravidel je tedy evidentně trhací kalendář, a to už od raných časů existence eura. Mezi prvními hříšníky bylo samotné Německo.
Jak známo, jedním z maastrichtských kritérií pro přijetí eura je vedle maximálně tříprocentní úrovně schodku též nejvýše 60procentní veřejné zadlužení v poměru k výkonu ekonomiky. Tuto hranici ovšem jak Německo, tak Francie a také Itálie soustavně překračují více než deset let. Mimochodem Česko hranici nepřekročilo ani během nejhorší fáze naší dvojité recese. Takže jakápak pravidla? Pravidla v eurozóně prostě nefungují ani takřka dvacet let od jejího vzniku. Nelze se přitom neustále odvolávat na světovou finanční krizi a její důsledky, vždyť je to už deset let, co udeřila. Nefunkční pravidla jsou jedním ze zdrojů právě i italské nejistoty. Trhy na jedné straně sázejí na to, že „Řím nemůže padnout“, a že když mezinárodní instituce vložily tolik vehemence do udržení Atén v eurozóně, tím spíše z ní nevypadne Itálie. I kdyby mělo dojít ještě k tisícerému porušení pravidel. Vždyť samy programy ECB na odkup dluhopisů problémových zemí, hlavně program přímých monetárních transakcí (OMT), jsou v podstatě porušením pravidel eurozóny.
Na druhé straně ovšem trhy hlodá obava, že lidé jako Constâncio nyní jen neblufují a svá ostrá slova míní vážně. V takovém případě by překročení tříprocentní hranice schodku vedlo k tomu, že by ECB neuplatnila svůj program OMT a Itálie by se musela s eurem rozloučit. A k překročení tříprocentního schodku zemi spolehlivě dovede realizace slibů koalice nesystémových stran, ať už vzešlá z voleb uskutečněných v březnu, nebo z případných předčasných. Pokud by v eurozóně fungovala pravidla, Itálové dávno platí zase lirou. A Řekové drachmou. Ale obě země by také chtěly do eurozóny zpět. A dělaly by pro to všechno včetně osekávání enormního dluhu. Chtěly by zpět mezi elitu. Elitním ale může být jen klub, který dodržuje svá vlastní pravidla.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
