Euro sice Italy uvěznilo v režimu fixního kurzu, s měnou, na niž nemají, na druhou stranu hlavně Německo se jim a dalším jižním národům vydatně, i když nedobrovolně skládá na „zobání“. A ani italští euroskeptici to nebudou chtít změnit.
Finančník a filantrop George Soros si poslední dobou „vyrábí“ nepřítele za nepřítelem. Nadzvedl ze židle maďarského prezidenta Viktora Orbána, kterého z ní ovšem nadzvedává bez ustání. Nebo americkou komičku Roseanne Barrovou, jež za svůj výpad proti němu zaplatila ukončením dlouholeté TV show. Rozhněval však také šéfa jedné z největších amerických bank – Morgan Stanley. James Gorman se ohradil proti Sorosovu tvrzení, že EU čelí hned na několika frontách existenční krizi. Filantropovo varování před další globální krizí pak označil rovnou za směšné.
Soros své temné proroctví vyřkl jen chvíli poté, co začátkem týdne italské krátkodobé dluhopisy prožívaly své nejčernější hodiny od roku 1992. Investoři se jich hromadně zbavovali v obavě z eskalace vnitropolitické situace na Apeninském poloostrově. Ta by v krajním případě vedla k odchodu Itálie z eurozóny, a tím dost možná ke konci eura jako takového. Nic z toho však nenastane. A to přesto, že vnitropolitická situace v Itálii bude i nadále notně rozjitřená.
Pro italské finančníky a bankéře, jedním slovem pro tamní finanční lobby, by totiž „itexit“ představoval katastrofu. Lze proto předpokládat, že tato lobby tlačila na prezidenta Sergia Mattarellu, aby euroskeptika Paola Savonaeho ministrem financí za žádnou cenu nejmenoval. Povedlo se. Tím se sice zvýšila pravděpodobnost dalších voleb, jež se mohou stát referendem o euru, ale na pár měsíců má finanční lobby, zdá se, klid. A teď jí navíc ještě přes oceán spěchá na pomoc „bratr ve zbrani“ Gorman, když nebývale ostře odsuzuje Sorosova varování.
Italští finančníci z eura velmi dobře žijí. Centrální banka, Banca d’Italia, je podobně jako řecká centrální banka v soukromých rukou. To je v eurozóně jinak neobvyklé. Bezmála třetinu akcií Banca d’Italia vlastní dvě největší italské banky, Intesa Sanpaolo a i v České republice ve velkém působící UniCredit. Banca d’Italia si celkem svévolně může tisknout miliardy nových eur. Umožňuje jí to ujednání s Evropskou centrální bankou z roku 2014. To bylo původně tajné, než je v rámci své dizertace odhalil Daniel Hoffman, doktorský student Technické univerzity v Berlíně. Letošní studie publikovaná americkým Národním úřadem pro ekonomický výzkum uvádí, že Banca d’Italia si na základě zmíněného ujednání natiskla 105 miliard eur, za které nakoupila dluh italské vlády. Na tisku peněz centrální banky obecně vydělávají v podobě takzvaného ražebného.
Například v roce 2015 inkasovali dva hlavní akcionáři Banca d’Italia, zmíněné největší italské banky, jen na dividendách ze zisku z ražebného dohromady zhruba 100 milionů eur. V tamním bankovnictví létají mnohem větší sumy, ani tak však nelze tuto částku přehlížet. Rozhodně ovšem neposkytuje celistvý obrázek toho, jak na euru italské finanční ústavy vydělávají. Itálie, a především její finanční sektor, nesmírně získává z toho, že Evropská centrální banka již přes deset let všemožně – konvenčně i nekonvenčně – snižuje úrokové sazby. Bez toho by zejména země jižního křídla eurozóny, tedy vedle Itálie i Řecko, Španělsko, Portugalsko a Kypr, jen za loňský rok zaplatily na úrocích v přepočtu minimálně skoro o dva biliony korun více. Itálie díky umělému snižování sazeb loni ušetřila na úrocích částku blížící se velikosti ročního rozpočtu Česka.
Kdo umělé snížení úroků platí? Například desítky milionů běžných střadatelů v eurozóně, kteří se musí smířit s nižším úročením běžných či termínových účtů. Také se za něj platí zdražujícími se nemovitostmi. Jestliže se Berlíňané bouří proti drahému bydlení, na vině je i popsaná pomoc Itálii & spol. Extrémně nízké úroky sice zachraňují jižní křídlo před hospodářskou zhoubou, avšak severně od Alp podněcují spekulativní poptávku po nemovitostech. Ostatně nízké úroky na vkladech a drahé nemovitosti trápí i Čechy. Byť u nás může situaci částečně zlepšovat fakt, že neplatíme eurem, a že ČNB tudíž nastavuje alespoň „o píď“ vyšší úroky, než mají v eurozóně.
Ale i tak platí, že i my se skládáme už teď – bez eura – na Řím či Atény. Byť s eurem bychom se skládali mnohem více.
Bohužel naše finanční pomoc jižnímu křídlu eurozóny, o které drtivá většina národa nemá ani ponětí, není využívána účelně. Zmíněná studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum uvádí, že pouze dosavadní přímá pomoc Řecku, 302 miliardy eur ke konci roku 2017, po úpravě o inflaci odpovídá 33násobku finanční pomoci Německu v rámci poválečného Marshallova plánu.
Osud velké části těchto záchranných peněz, 51 miliard eur, není příliš zřejmý. Studie naznačuje, že za ně Řekové ve velkém nakoupili nemovitosti v Londýně či Berlíně, čímž tam cenu realit dále vyšponovali. Třeba Berlíňané tak za pomoc Řecku a obecně jižnímu křídlu platí naráz vícekrát, aniž si to uvědomují. Ze situace pak viní místní developery nebo jednoduše kapitalismus. Když tedy zmíněný Savona, málem italský ministr financí, hovoří o euru jako o „německé kleci“, má pravdu jen částečně. Euro sice Italy uvěznilo v režimu fixního kurzu, s měnou, na niž nemají, ale Němci se jim alespoň vydatně, i když nedobrovolně skládají na „zobání“. I proto ani italští nesystémoví politici po žádném „itexitu“ nakonec volat nebudou a na Sorosova varovná slova nedojde. Alespoň zatím. My ostatní se však budeme na Itálii & spol. skládat dále.
Jestliže se Berlíňané bouří proti drahému bydlení, na vině je i pomoc Itálii & spol.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
