Tuzemský nemovitostní trh se loni otřepal z krize. Ceny bytů, rodinných domků i pozemků se zvýšily a v růstu pokračují i letos. Vzhledem k rapidnímu růstu české ekonomiky v prvním čtvrtletí letošního roku – k růstu probíhajícímu navíc v prostředí silně uvolněných měnových podmínek – se začíná vkrádat otázka, zda českým nemovitostem nehrozí přehřátí. Alespoň tedy v některých oblastech, zejména v Praze a Brně. V mezinárodním kontextu by nešlo o nic ojedinělého. O hrozbě nemovitostní bubliny se momentálně hovoří například v Izraeli, Norsku, Kanadě, na úrovni měst pak v Sydney, Londýně nebo San Francisku.
Včera publikovaná Zpráva o finanční stabilitě z pera ČNB zatím riziko přehřátí vnímá jako mírné. Nemovitosti jsou prý v Česku aktuálně nadhodnoceny jen asi o 2,5 procenta. A to se týká především pražských a brněnských lokalit. Klíčové riziko zatím nespočívá v tom, že by se ceny utrhly ze řetězu. Ale uvolněné měnové podmínky a s nimi související rekordně nízké sazby hypoték vábí řadu lidí, kteří se i při nepatrném zvýšení sazeb mohou snadno ocitnout v situaci, kdy budou úvěr na bydlení splácet „na krev“. A to je potenciálně destabilizující faktor pro celý český finanční systém.
Pokud si hypotéky s nízkým podílem vlastních zdrojů berou lidé, kteří mají dostatečné příjmy, destabilizace nehrozí. Současná situace v Česku je ovšem taková, že si tyto hypotéky zhusta berou i lidé, kteří „ve vatě“ zjevně nejsou. Ve zhruba 40 procentech případů si lidé loni brali hypotéku, která pokrývá 80 až 100 procent hodnoty zajištění (jedná se skutečně jen o nově poskytnuté úvěry). Přitom více než polovina lidí, kteří mají nejnižší čisté příjmy v poměru k výši úvěru, se rozhodla hypotékou financovat právě hned celých 80 až 100 procent hodnoty zajištění. Jinými slovy, lidé, kteří by měli být obezřetnější, neboť jejich čisté příjmy jsou poměrně nízké, si naopak často berou ambiciózní, až stoprocentní hypotéky.
Růst cen nemovitostí a lehce dostupné úvěry podněcují lehkomyslnost v myslích mnoha klientů finančních ústavů, kteří však již při mírném utažení monetárních šroubů mohou snadno zaplakat a poznat na vlastní kůži, jaké to je být držitelem úvěru v selhání. Podobná stádní lehkomyslnost ostatně dláždila cestu k nedávné finanční krizi.
Že utažení měnověpolitických šroubů nemusí být tak daleko, jak se zdálo ještě na začátku roku, napovídá vývoj, který začal v půlce dubna. Výnosy dluhopisů mnoha zemí v čele s Německem zamířily docela strmě vzhůru. Mnozí to interpretovali jako definitivní odeznění hrozby deflační spirály. Právě opadnutí hrozby ničivé deflace ovšem dříve či později povede k postupnému utahování měnových kohoutů. I splácení hypoték pak začne bolet stále palčivěji.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
