Před rokem přestala ČNB oslabovat korunu. Obavy finančních ředitelů z konce intervencí však přiměly firmy přejít na podnikání v eurech. ČNB tak paradoxně pomohla možnému brzkému přijetí eura. Teď by se to však zaměstnancům nevyplatilo.
Klidné spaní. Přesně to před rokem touto dobou postrádali tuzemští bankéři a podnikoví finanční ředitelé. Do úmoru přemítali, kam se koruna vydá, až ji Česká národní banka „pustí ze řetězu“. Den D nastal loni 6. dubna kolem poledne. Po více než třech letech skončil tolik propíraný intervenční režim.
V jeho rámci centrální banka bránila posílení koruny pod úroveň 27 korun za euro. Nakonec na to padly přes dvě tisícovky miliard nově vytvořených korun, za které ČNB do svého trezoru nakupovala společnou evropskou měnu. Jen během posledních zhruba tří měsíců intervence byl zájem spekulantů o českou měnu tak silný, že ČNB vydala na ubránění kurzového závazku hodně přes tisíc miliard nových korun.
Spekulanti sázeli na to, že až centrální banka přestane korunu uměle oslabovat, ta výrazně zhodnotí a oni dosáhnou celkem snadného výnosu. Jako diví ji tedy nakupovali. No a zmínění čeští bankéři či finanční ředitelé se obávali, co to s kurzem udělá, až spekulanti vrhnou tyto nakoupené koruny zpět na trh, aby po ukončení intervence svůj výnos takzvaně „realizovali“. Hrozilo tehdy dokonce i přechodné oslabení české měny citelně nad úroveň 27 korun za euro.
Kdeže loňské obavy jsou… S odstupem jednoho roku lze říci, že ČNB zvládla ukončení intervenčního režimu velice dobře.
Nedošlo k žádnému dramatickému rozkolísání kurzu, který by trhy znejistil. Byť je pravda, že spekulanti mají stále spoustu korunového majetku, a pokud se ho například vlivem nějakého geopolitického konfliktu rozhodnou houfně zbavit, s kurzem to může pořádně „zamávat“.
Přítomnost spekulantů bude patrná ještě dalších až pět let. Korunu totiž v době intervence nakupovali tak lačně, že objem těchto nákupů převýšil až šestinásobně roční reálnou potřebu koruny. Tato reálná potřeba je dána zejména pokračujícími přebytky našeho zahraničního obchodu, a tedy zájmem exportérů, kteří potřebují své tržby v cizí měně směnit za koruny, aby tak v české měně například mohli vyplácet mzdy vlastním zaměstnancům.
Nebýt intervence, kurz by se v současnosti pohyboval nejpravděpodobněji v rozmezí 23,60 až 23,70 za jedno euro. Tohoto pásma kvůli zmíněné přítomnosti spekulantů kurz ani v příštím roce nedosáhne. V dalších měsících lze očekávat pozvolné posilování koruny, takže by za rok touto dobou měla být na úrovni 24,60 za euro.
Pokud tedy nedojde k vyhrocení nějakého geopolitického konfliktu nebo propuknutí světové obchodní války, která nyní akutně hrozí. V takovém případě bude Česká republika se svou ekonomikou silně závislou na exportu patřit k nejvíce postiženým zemím. A horší odbyt našich vývozců se projeví i zhoršením vyhlídek koruny jako takové.
Nespavost, to je prevít. Nemají ji rádi bankéři ani finanční ředitelé. A tak aby zmírnili dopad prudkých kurzových pohybů, které je před rokem ve tmě noci strašily, přešli už během intervence z velké části na podnikání v eurech. Samozřejmě, vždy nejvýše jen do té míry, do jaké to bylo možné.
Takže třeba zmíněné mzdy tuzemské podniky pochopitelně stále vyplácejí v korunách. Nicméně intervence zásadně zvýšila oblibu eura třeba v českém zpracovatelském průmyslu. Říká se tomu přirozené zajištění. Finanční ředitelé si zkrátka řekli, že čím více smluv budou mít v euru, tím méně je možné dramatické pohyby koruny po ukončení intervence budou budit ze spaní. Navíc, eurové úvěry jsou i dnes výhodněji úročené než úvěry korunové. To kvůli tomu, že s eurem platí i Itálie nebo Řecko, tedy stále churavějící ekonomiky. Ty by vyšší úroky – dokonce i jen takové, jaké máme nyní v ČR – pravděpodobně opět srazily do mdlob.
Je to tedy docela paradoxní. Intervence totiž nemalým dílem přispěla k popsané „euroizaci“ české podnikové sféry. Takže bankovní rada ČNB, která se proti přijetí eura poměrně striktně vymezovala a vymezuje stále (z převážné většiny ji jmenoval „euroskeptik“ Václav Klaus), udělala svou intervencí pro brzké přijetí eura zatím asi nejvíc ze všech myslitelných úřadů v této zemi.
Vlastně je to ještě o trochu zamotanější. Česká národní banka totiž na jedné straně zpopularizovala euro mezi českými podniky, na straně druhé ovšem na korunu nalákala zmíněné spekulanty. Podstatná část průmyslu tak nyní volá po rychlém přijetí eura, zatímco spekulanti brání výraznějšímu posílení koruny. Pokud bychom tedy nyní vyslyšeli volání průmyslové lobby a přijali euro, jednotnou měnu přijmeme při poměrně slabém kurzu koruny k ní.
To se sice hodí do karet finančním ředitelům českých podniků, ale méně již jejich zaměstnancům nebo třeba českým důchodcům.
Jejich životní úroveň po případném vstupu do eurozóny bude pochopitelně kriticky odvislá od toho, při jakém kurzu se korunové mzdy nebo důchody do těch eurových přepočtou. Čím silnější koruna v ten okamžik O bude, tím lépe pro ně.
Se vstupem do eurozóny si totiž navždy odepřeme možnost dohánět bohatší země eurozóny posilováním koruny. A zbude už jen možnost dohánět ji obecným zdražováním, inflací.
Nejen proto je rozumný nynější postoj ČNB, která přijetí eura odmítá. Ačkoli svým činem v podobě intervence jednala přesně v opačném duchu.
V dalších měsících lze očekávat posilování koruny, za rok by mohla být na 24,60 za euro.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
