Na přelomu 50. a 60. let minulého století založili čtyři sympatičtí liverpoolští mladíci kapelu. Manažersky se o ně staral Brian Epstein, jejich producentem byl George Martin. Věřte nebo ne, řeč tu není o Beatles.
Kdo – s výjimkou pamětníků a fajnšmekrů – by si ale dnes vzpomněl na band jménem Gerry and the Pacemakers? Tedy ne, že by „Gerry a ti, co udávají krok“ byli propadákem, vždyť se jejich první tři singly dostaly do čela britské singlové hitparády. A to se nepodařilo dokonce ani samotným Beatles. Jenže… Beatles jsou Beatles a dějiny populární hudby píšou oni. Proč? Mohlo to být klidně i kvůli tomu, že fotbalovému rozhodčímu onemocněla manželka. Nevěříte?
MAGIE PŘÍBĚHU
Malcolm Gladwell v knize Mimo řadu (v originále Outliers) přičítá fenomenální úspěch Beatles hodinám a hodinám hraní v hamburských přístavních špeluňkách a vykřičených klubech. Vypočítává, že během svého prvního hamburského „turné“ strávili na pódiu 106 večerů po pěti a více hodinách. Při druhém turné to bylo 92 a při třetím 48 večerů. Celkem tedy 1100 hodin neocenitelného tréninku, jenž vydláždil jejich cestu mezi legendy popkultury 20. století.
Ale pozor! Gerry and the Pacemakers jezdili do Hamburku také. Ve stejné době, na stejná místa.
Gladwell zjevně podlehl síle příběhu, kouzlu narativu, prostě touze vysvětlit spletitý a mnohovrstevnatý děj – totiž cestu Beatles za slávou – až příliš uchopitelně a pochopitelně.
Nassim Nicholas Taleb ve své Černé labuti píše o takové situaci jako o „narrative fallacy“ čili podlehnutí magii příběhu.
Ačkoli možná to nebyl myšlenkový zkrat, ale Gladwellův záměr, perfektně realizovaný díky vytříbenému obchodnickému čichu. Z jeho knih jsou celosvětové bestsellery, za přednášku si účtuje desetitisíce dolarů. Přitom vypráví, snad si tu a tam i vymýšlí. Ale uvěřitelně.
Lidé mají rádi příběhy, dokonce někdy trpí slabostí pro mýty. Udávají totiž alespoň jakýsi směr v přesložité skutečnosti, objasňují ji a činí ji tím snesitelnější. Také konspiracím holdují zvláště ti, které by jinak niterně přímo rozervávala nepopsatelná nahodilost světa kolem nás.
Historik Hayden White má dokonce za to, že dějiny nejsou odhalenou dávnou skutečností, nýbrž jen uvěřitelně konstruovanými příběhy. Práh uvěřitelnosti má každý jinde. Někdo baští prostoduchou konspiraci, jiný uvěří teprve faktograficky bohaté odborné monografii.
ŠŤASTNÍ BROUCI
Pokud bychom měli tu moc a statisticky uměli do posledního detailu zanalyzovat každičký střípek pomyslné mozaiky s názvem „Úspěch Beatles“, zřejmě bychom se nakonec dobrali k určujícímu momentu (či momentům), který rozhodl, že Beatles se stali legendou, zatímco Gerry and the Pacemakers upadli v zapomnění. Dost možná bychom se ale nezmohli na nic než konstatování, že Beatles měli prostě víc štěstí. Že jim zkrátka přála nějaká drobounká okolnost, náhodička, titěrná nahodilost, která se přihodila jim, ale Gerrymu and the Pacemakers ne. Protože štěstí na přející dobu, na to být ve správný čas na správném místě a na to soustředit kolem sebe ty nejlepší lidi – což jsou běžná vysvětlení úspěchu -měly obě kapely.
Žádné z těchto „velkých štěstí“ tedy nerozhodlo, určující muselo zjevně opravdu být štěstíčko. Třeba jen dobře zvolený sestřih vlasů při jednom koncertu, který zrovna natáčela televize.
Poslední věta je pochopitelně fabulací,
také vlastně příběhem, který demonstruje, jak nevyzpytatelně nahodilý svět umí být. Příběhem je i zpětná racionalizace. Proto existují desítky a možná stovky vysvětlení – příběhů – úspěchu Beatles. Gladwellovo je jen jedno z nich. Navíc opravdu empiricky snadno vyvratitelné, stačí si přečíst první svazek biografické trilogie Tune In: The Beatles – All These Years. Autor Mark Lewisohn v ní na takřka tisíci stranách detailně mapuje život a dílo členů Beatles v období do konce roku 1962. Takový hit jako z Gladwellových opusů z ní ale nikdy nebude. Tváří v tvář knize Mimo řadu totiž bere naději. Naději na to, že úspěch lze kontrolovaně přivodit. Že stačí následovat určitá pravidla a dostaví se. Že stačí tvrdě makat a člověk dosáhne vrcholu. Že stačí napodobovat úspěšné lidi.
Gerry and the Pacemakers měli snad všechny představitelné předpoklady (včetně Epsteina i Martina v zádech) být jako Beatles, stát se ikonickým zosobněním 60. let a zaznamenat celoplanetární úspěch.
Žádný další song s výjimkou tří zmíněných už ale na první místo hitparád nedostali. A v roce 1966 se rozpadli.
Přesto všechno byli i Gerry a spol. ve své době úspěšní. V porovnání s desítkami, možná stovkami kapel, které se tehdy v Liverpoolu rodily. O těch už nevíme vůbec nic. Třeba ale jen proto, že ve správný čas neodjely koncertovat do Hamburku. Nebo proto, že si jejich vystoupení nepřišel poslechnout Brian Epstein, kterého zrovna bolela hlava, protože večer předtím nestřídmě pil, když slavil nečekané vítězství milovaného fotbalového klubu, o němž rozhodl sporný verdikt rozhodčího, co zrovna neměl svůj den, jelikož mu onemocněla manželka, a celou noc proto nezamhouřil oka…
Vyšlo ve Finmagu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
