Nacházíme se právě uprostřed třídenního období, jež bylo vyhrazeno pro státní smutek za Václavem Havlem.
Autor blogu si proto dovolí na tuto osobnost zavzpomínat článkem, jenž mu vyšel před téměř sedmi lety, 7. ledna 2005, v Hospodářských novinách. Jmenoval se „Havel tápe na půli cesty“. Text, ačkoli reaguje na tehdejší konkrétní Havlovy výroky, poněkud nastiňuje i obecnější posun v autorově nahlížení Václava Havla – posun, k němuž došlo mezi revolučním rokem 1989 a obdobím postprezidentským.
Havel tápe na půli cesty
Zatímco v roce 1989 Václav Havel hřímal z balkónů za opravdovou vládu lidu, za občanskou společnost, v níž o zásadních otázkách nebudou rozhodovat „rovnější mezi rovnými“, dnes tápe na půli cesty zpět. V televizní debatě řekl, že referendum k evropské ústavě nemá smysl, vždyť lidé jí stejně nerozumí.
V tom má pravdu, běžný občan ústavu nechápe, ba se jí ani nesnaží pochopit. Ale… Havel tímto výrokem de facto povyšuje diskutabilní zasvěcenost politika nad samozřejmé právo každého z nás. Právo mít možnost svobodně se rozhodnout ve věci, jež zcela jistě, aniž si to třeba dnes plně uvědomujeme, ovlivní budoucnost naší i dalších generací.
Pokud volíme svobodu a svéprávnost jednotlivce, je takovým právem i možnost k urně nejít či vhodit lístek v závislosti na subjektivních dojmech a pocitech – to je „riziko“ přímé demokracie.
Havel brojí proti tomu, co před lety spolu s dalšími „vycinkal“ na náměstích, zač v éře komunismu neváhal trávit život ve věznicích. Nehledá odpověď na otázku, proč je ústava tak složitá a technicistní, raději by šmahem svěřil občany-ovečky do rukou moudrých politiků-náhončích.
Nad tím, zda by právě plebiscit v tomto případě nepřispěl k částečné popularizaci stěžejního tématu a zda by nesnesl otázku euroústavy z ministerských salónků do domácností a kanceláří, se už raději vůbec nezamýšlí.
Havlovo tápání je možné odhalit i v dalších sférách. Ekonomice Václav Havel nikdy příliš nerozuměl, to ostatně významnému literátovi, dramatikovi či mysliteli nikdo nezazlíval. Dříve se k ní však také příliš horlivě nevyjadřoval. Ne tak nyní.
V televizní debatě Václav Havel přirovnal stát, který láká – třeba formou nižších daní – velké nadnárodní společnosti k investicím na jeho výsostném území, k prostitutce. K děvě, jež své lechtivé služby zištně nabízí kolemjedoucím ve skleněných vitrínách podél výpadovky E55.
Taková metafora je jistě líbivá, kulhá však na všechny nohy. Zahraniční investoři nejenže v Česku platí daně, ale také zaměstnávají české občany, přinášejí zahraniční know-how a inovace.
Navíc, pokud na ně dohlíží efektivní a obtížně korumpovatelné úřady, jsou tyto nadnárodní společnosti nuceny zavést například ekologicky co možná nejšetrnější výrobní procesy. A o ekologii by měl „stále zelenější Havel“, jak se sám nazval, jevit primární zájem.
Bohatý zahraniční investor ve spojení s řádným úřednictvem zvýší blahobyt celé společnosti. Čím, kromě peněz, prospěje záletník lehké dívce? Václav Havel v minulosti, nejen ve svých dramatických dílech, jistě nalezl bezpočet trefnějších přirovnání.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
