Stravenkový byznys bují z blahovůle byrokratické mašinerie
Trio francouzských firem Accor Services, Sodexho Pass a Le Ch`eque Déjeuner ovládá devadesát procent českého trhu se stravenkami. Ročně se poukazů na jídlo prodá za čtrnáct miliard korun. Byznys stamilionových zisků kvete.
Jenže sama existence celého stravenkového odvětví stojí na teoreticky chatrné noze zákonných norem. Pro zaměstnavatele je totiž ze zákona padesát pět procent hodnoty poukazu na jídlo daňově uznatelným nákladem. Tato skutečnost je výchozím bodem celého byznysu. Protřelý lobbing je nutností.
Čtvero tržních deformací
Stravenkové firmy žijí v zásadě z provizí, jež získají od provozovatelů obchodů a restaurací, které umožňují užití poukazů na jídlo. Restauratéři a vedoucí obchodů totiž při směně stravenky za peníze neobdrží od stravenkové firmy celou nominální hodnotu kuponu, nýbrž částku sníženou nejčastěji o čtyři až osm procent.
Restauracím a obchodům se ovšem i přesto vyplácí přijímání stravenek povolovat, neboť tak zvyšují vlastní obrat a ztráty mohou dohnat zvýšením cen. Existence poukazů na jídlo tedy vytváří inflační tlaky primárně v sektorech pohostinství a potravinářského maloobchodu. Tržní deformace poprvé.
Vyšší ceny jsou ale často nuceni platit i ti, kdož stravenky od svých zaměstnavatelů „nefasují“. Těchto zaměstnanců je v Česku asi 1,1 milionu, zatímco na stravování zajištěné zaměstnavatelem – ať už ve formě stravenek nebo závodních jídelen – spoléhá 3,1 milionu českých zaměstnanců. Tržní deformace podruhé.
Další finesou je praktická nemožnost vracet za stravenky peníze v obchodě. To vede k neefektivní spotřebě neboli nákupu, který se děje pouze proto, aby se stravenka využila v plné výši. To platí zejména pro mimopražské regiony, kde je hladina cen potravin a jídel v restauracích poměrně nižší. Tržní deformace potřetí.
Přejdeme-li na stranu zaměstnavatele, je pro něho sice výhodné, že díky stravenkám ušetří na odvodech na zdravotní a sociální pojištění, neboť zaměstnancům vyplácí nepeněžní stravné nepodléhající dani z příjmu, ale na druhou stranu musí počítat s vyššími administrativními náklady, které provoz stravenek doprovázejí. Tržní deformace počtvrté.
Jídlo z nebes nepadá
Řadový občan, který „fasuje“ stravenky, lidově „žravenky“, tedy na první pohled získává cosi velmi výhodně. Tato výhodnost však při druhém, třetím, prostě podrobnějším pohledu bere za své, neboť, jak známo, „žádný oběd není zadarmo“ a ani jídlo nepadá z nebes. Vyšší ceny v restauracích a obchodech či jistá nepraktičnost poukazů jsou ale tak nenápadné „strašáky“, že se jimi málokdo zabývá. Navíc obraty, zejména zmíněných tří velkých hráčů v byznysu, jsou generovány dennodenní konzumací milionů zaměstnanců. Při takovém poměru – jednotek vůči milionům – se veškerá negativa poukazů na jídlo rozprostírají mezi jejich uživatele tak hladce jako margarín na ranní chléb.
Právě stravenkové firmy jsou však ty, kdo v celém zašmodrchaném koloběhu vítězí na celé čáře: ze stravenek dobře žijí na plácku vykolíkovaném státní mašinerií. Zřejmě ne náhodou pocházejí většinou z Francie, tedy země, kde je takový či makový zájem o „veřejné blaho“ tradičně na předních místech v proklamacích vládnoucích garnitur.
Přiznejme barvu za ně. Pokud příspěvky zaměstnavatele na stravenky nebudou ze zákona daňově uznatelným nákladem, velice pravděpodobně nebudou existovat ani stravenkové firmy. Je proto logické, že právě ony nejhlasitěji křičely, když vláda na jaře přemýšlela, že přesně takové zákonné normě vdechne život. Tehdy jim šlo doslova o krk.
Stravenky a obezita
V nastalé hysterii se proto objevovaly věru anekdotické argumentace typu, že bez stravenek nebudou zaměstnanci v dostatečné míře konzumovat teplá jídla, což povede ke zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva – a tedy i k vyšším nákladům na zdravotní péči. Je přitom veřejným tajemstvím, že za stravenky si občané, a to včetně mladistvých, zhusta dopřávají i produkty zákonem zapovězené, tedy alkoholické a tabákové výrobky.
Fantasmagoriemi o teple v žaludcích nelze veřejnost vodit za nos příliš dlouho, a proto si Asociace poskytovatelů stravenkových systémů, která sdružuje i výše zmíněné „upíry“, povolala na pomoc akademiky z Vysoké školy ekonomické v Praze. Tým docenta Stanislava Šarocha dospěl k závěru, že zrušením daňových výhod pro závodní stravování zaplatí firmy ročně o 1,1 miliardy korun na dani z přidané hodnoty více, ale stát přijde o 1,9 miliardy korun z DPH. Údajně kvůli snížení tržeb restaurací, maloobchodu a stravenkových firem. Stát tedy prý tratí více než 800 milionů korun.
Šarochova analýza v podstatě přiznává, že stát skrze stravenkové firmy motivuje lid k vyšší a hlavně neefektivní spotřebě potravin. Kromě výše uvedených tržních deformací a nespravedlností – připomeňme, že více než milion lidí na stravenky nemá nárok – lze navíc v duchu pozoruhodně úsměvného argumentu o nutnosti teplého jídla opáčit jinou kartou: za nadměrnou obezitou Čechů může stát a stravenková lobby!
Dojemná starost o teplo
Zdravotní problémy plynoucí z obezity – jako jsou některé druhy nádorů, cukrovka a zejména kardiovaskulární nemoci – už se na státních výdajích na zdravotnictví projevují opravdu značně. Analýzou předpokládanou ztrátu státní kasy při zrušení daňových úlev tedy nelze brát snad ani s tou největší rezervou. Zvláště při pomyšlení na rodiny s malými dětmi, které hojně platí stravenkami i za takzvaná dětská menu ve fastfoodech typu McDonald’s. Shrneme-li to, v případě stravenek jsme svědky dojemné starosti o teplo v žaludcích bližních, která ale jen zakrývá starost stravenkových lobbistů, že přijdou o snadné živobytí a tučné zisky v případě, kdy stát – jejich stvořitel a živná půda v jednom – současný stav naruší či dokonce zruší.
To, že je jejich byznys de facto závislý na jediné zákonné normě, která zbytečně deformuje trh, ostatním zvyšuje ceny a nutí spotřebovávat nepotřebné, už za ně musejí doplnit jiní.
`A propos: Vedlo by případné zrušení poukazů na jídlo k zaměstnaneckým „hladomorům“? Těžko. Který zaměstnavatel bude kvitovat mizivou produktivitu práce hladovějících podřízených?
Týden, 9.7.2007
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
