Krátcí prodejci jsou spoluviníky otřesů na finančních trzích, soudí americká vláda. Proto zakázala „šorty“: prodat vypůjčené akcie, aby je bylo možno v budoucnosti koupit levněji nazpět a vrátit (oč právě běží při krátkých prodejích), tak je v případě 799 vybraných burzovních titulů zapovězeno.
Ekonom Murray Rothbardv knize America’s Great Depression [str. 273] (1963) popisuje zátahy americké vlády proti krátkým prodejcům mouky roku 1931, v rozpuku velké hospodářské krize. „Spekulanti na pokles byli nařknuti coby původci cenových sesuvů a eroze důvěry v trhy,“ píše. „Úmysl ,profitovat ze ztrát jiných““, jímž byli haněni, je věru kuriózní, uvědomíme-li si, že na každého krátkého prodejce tu musí být dlouhý nákupčí, tedy ten, kdo spekuluje na vzestup cen,“ vysvětluje Rothbard. Dodává, že zátahy vlády, které inicioval sám prezident Herbert Hoover, nakonec vedly ještě k nižším cenám, než které by panovaly bez zákazu. To proto, že vybírání zisků krátkých prodejců (nákupy zlevněných akcií) jsou klíčovou brzdící silou právě v dobách cenových sestupů.
Tažení státních drábů proti „šortařům“ tedy zjevně není ničím novým. To současné je však pikantnější v tom, že jej vede ministr financí Hank Paulson, někdejší výkonný ředitel a předseda správní rady investiční banky Goldman Sachs, jež i za jeho šéfování velice dobře žila právě též ze spekulací na pokles.
Kromě zákazů „šortování“ reagovali regulátoři na krizi třicátých let kupříkladu zákonným odlišením bank komerčních a investičních (Glass-Steagall Act, 1933). Opatření prý mělo stabilizovat ekonomiku. Roku 1999 se tehdejší ministr financí Robert Rubin (jenž předtím rovněž figuroval na nejvyšších příčkách Goldman Sachs) zákonu postavil a komerčním bankám byznys na kapitálových trzích, tedy v hájemství investičních bank, povolil. A s nynější krizí se zbývající velké investiční banky Goldman Sachs a Morgan Stanley zase navážejí do byznysu bankám komerčním – nutí je k tomu neblahá realita (čímž ovšem vzrůstá moc regulátorů, neboť komerční banky jsou podrobeny tužší regulaci ze strany Fedu než jejich investiční kolegyně, jak autor blogu již nedávno glosoval).
Zákon pánů Glasse a Steagalla, jenž měl vést k trvalé stabilizaci situace v bankovním sektoru, se ukázal v praxi neudržitelný nyní, tedy v době první skutečně vážné nestability finančních trhů od třicátých let.
Regulátoři se tedy nedokáží poučit z minulých chyb a ještě k tomu navrhují regulace, které pak praxe rozmete, jakmile dojde na lámání chleba. Bude to v těchto časech, kdy kdekdo opět volá po tužších regulacích, dostatečným varováním?
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
