Když se Henry Kissinger, někdejší ministr zahraničí USA, snažil po jomkipurské válce roku 1973 v rámci kyvadlové diplomacie dojednat mír mezi Izraelem a Egyptem, v Jeruzalémě se ubytovával v Hotelu krále Davida. Jistý Steve Strauss, masér toho hotelu, tehdy považovaném za nejlepší ve městě, tak měl amerického diplomata často „na lůžku“. Využil toho. Mnohokrát, když se u něho Kissinger ocitl, uštědřil mu prý „proplesknutí“ silnější, než bylo nutné. Strauss tím vyjadřoval pocity Izraelců, kteří měli za to, že v rámci kyvadlového vyjednávání straní Kissinger Egypťanům. Ono „proplesknutí“ jej tak mělo nejspíše „probrat“.
Historku zmiňuje Robert Aumann, laureát ekonomické Nobelovy ceny, Straussův bratranec. Kissingerovo jméno však připomíná nejen touto historkou, nýbrž i z jiných, podstatnějších důvodů. Americký diplomat byl totiž prý významně ovlivněn takzvanou teorií her, za jejíž rozvoj získal Aumann, jenž vlastní jak izraelské, tak americké občanství, v roce 2005 onu Nobelovu cenu. Teorie her, ačkoli název může krapet zavádět, má ale širší uplatnění – nejen v ekonomii (a dalších vědách, třeba politologii, sociologii, psychologii a třeba i v marketingu), ale například i pří řešení válečných konfliktů. Proto zajímala Kissingera, který se na přelomu padesátých a šedesátých let účastnil seminářů a konferencí na to téma uskutečňovaných.
Oč vlastně jde? Teorie her, jež se začala bouřlivě rozvíjet po druhé světové válce, je vlastně interaktivní teorií rozhodování; analyzuje stavy („hry“), při nichž je úspěch té či oné osoby či subjektu založen na volbách ostatních. Jde o vědeckou subdisciplínu, která zkoumá širokou paletu konfliktních rozhodovacích situací, při nichž dochází ke střetu zájmu. Herně-teoretické modely se pak snaží tyto situace nejen analyzovat, ale pomocí modelování a následného výpočtu také nalézt nejlepší možné strategie pro konkrétní účastníky takových konfliktů.
Vzhledem k tomu, že teorie her (v podobě specificky zaměřené na oblast mezinárodních vztahů) měla své stoupence i v okruhu expertů kolem prezidenta Kennedyho (kromě již zmíněného Kissingera pak hlavně Hermana Kahna, vojenského stratéga, jenž se stal inspirací režisérovi Stanleymu Kubrickovi při práci na filmu Dr. Divnoláska), má se dnes obecně za to, že klíčovým způsobem ovlivnila jeho kroky během takzvané kubánské raketové krize v roce 1962. Tehdy světu reálně hrozil jaderný konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Aumann a další vědci zabývající se teorií her také tvořili tým, který v šedesátých letech významně promlouval do jednání o odzbrojování mezi USA a SSSR. Herně-teoretické strategie, které dali v té době Aumann spol. dohromady, však nebyly během studené války nikdy oficiálně publikovány. Tak se stalo až v polovině devadesátých let.
Dnes je Aumannovi jednaosmdesát. Drobný mužík s jarmulkou a prošedivělým plnovousem působí spíše jako kouzelný dědeček. A možná kouzelným opravdu je. Máme-li za kouzlo odvrácení jaderného konfliktu, který mohl zničit svět. Když se autor blogu s Aumannem nedávno ve Spojených státech, v malém univerzitním městě na Long Islandu, setkal, a zeptal se jej, zda přístupy teorie her, které spoluutvářel, vlastně zachránily svět před zkázou, přikývl.
„Myslím, že ano,“ řekl. A pokračoval: „Studená válka byla z celkové perspektivy hlavně o jaderném odstrašování. Lidé, kteří tehdy značně ovlivňovali americkou zahraniční politiku, jako Henry Kissinger, Herman Kahn či Tom Schelling – s nímž sdílím ekonomickou Nobelovu cenu za výzkum v teorii her – se zcela jistě podíleli i na konkrétních strategických postupech.“ A ty postupy, které odvrátily hrozbu jaderného konfliktu, byly mnohdy ovlivněny právě teorií her.
Teorie her… kdo ji zná? Kdo, kromě zasvěcených, zná Aumannovo jméno? Přesto lidé jako on ovlivnili a ovlivňují naše životy, životy našich rodičů či prarodičů, velmi podstatným způsobem. V tomto případě naštěstí opravdu kýženým způsobem – vždyť kde by dnes svět byl, nebyl-li by jaderný konflikt v šedesátých letech zažehnán? Byl by vůbec svět?
Možná je Aumann vskutku kouzelným dědečkem…
Lukáš Kovanda, Stony Brook, USA.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
