Fantastický objekt. Miliardář, slovutný investor a jeden z nejvlivnějších lidí planety George Soros si půjčuje tento výraz psychoanalytika Davida Tucketta, aby jím vystihl Evropskou unii ve svém někdejším stádiu rozkvětu.
Ano, až do příchodu finanční krize v roce 2008 byla Evropská unie většinově nahlížena jako „fantastický objekt“, fantastický výtvor sociálního inženýrství, ztělesnění ideje spolupracujících národů, stavící na principech demokracie, lidských práv a právního řádu, jemuž nedominuje žádný z národů. Tento pohled sdílel a hájil ostatně i sám Soros, žák filozofa Karla Poppera. Viděl v něm kromě jiného i uvedení do praxe Popperovy ideje sociálního inženýrství krůček za krůčkem. A pohledu zjevně podlehly i finanční trhy – například tehdy, když se jeden čas výnosy z řeckých dluhopisů téměř ztotožnily s výnosy z německých obligací. Tak mocná ta myšlenka jednotné Evropy byla! Najednou si vlády zcela rozdílných zemí, Německa a Řecka, půjčovaly za v zásadě stejné úroky – jakoby neexistovaly propastné rozdíly mezi oběma státy.
V roce 2008 se však začalo ukazovat, že EU má k fantasmagorii blíže než k fantastickému objektu. Podle Sorose nastalo stádium postupného střízlivění s prohlášením německé kancléřky Angely Merkelové, že jednotlivé evropské země by v poskytování záruk finančním institucím měly postupovat „každá za sebe“, nikoli jednotně. Bublina fantastické myšlenky EU prý tehdy začala splaskávat.
Dluhová krize, kterou nyní Evropa prochází, není ničím jiným než bolestným procesem splaskávání ideje, jíž uvěřili miliony lidí, včetně nejvlivnějších politiků, ekonomů či byznysmenů Sorosova typu. Tito lidé se jen neradi smiřují s realitou a pochopitelně se snaží oddálit úplné splasknutí. Nesmí přece ztratit tvář. Mají k dispozici vliv a nesmírné finanční sumy, tudíž v oddalování mohou být úspěšní i řadu let. Zejména tehdy, má-li být součástí onoho oddalování dokonce utužení evropské spolupráce vytvořením fiskální a posléze i politické unie.
Jenže nejsou ideje těchto unií vyššího řádu opět jen další fantazií, která prostě nemůže dlouhodobě uspět? Sociální inženýři, kteří europrojekt rýsují, zdá se, stále nepochopili jednu zásadní věc: dokud jednotná Evropa nebude niterným přáním stamilionů řadových občanů jednotlivých zemí starého kontinentu, půjde vždy jen o vzletnou (a sakramentsky nákladnou) fantasmagorii.
Básnění o EU coby fantastickém objektu je na poslech krásné, stejně jako ušlechtilé ideje, na nichž by jednotná Evropa měla stát. Jiná věc je, zda jsou realizovatelné. Lidé mají rozdílné vlastnosti a zájmy a národy rovněž – jak se dnes, v čase krize, zřetelně ukazuje (i na propastných rozdílech ve výnosech dluhopisů jednotlivých zemí, druhdy téměř totožných). EU najednou není společenstvím rovnocenných, ale zjevně jí dnes dominuje Německo; prostě proto, že je nejvýkonnější ekonomikou. Je to přirozené. Ale právě přirozenost, jak vidíme, je mnohdy v rozporu s tím, co si sociální inženýři idealisticky narýsovali. Snad další generace politiků, kteří se na scénu dostanou i v důsledku krize, vnese do uvažování o budoucnosti Evropy tolik potřebnou doušku zdravého pragmatismu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
