Není úchylka jako úchylka. Pejorativní nádech, jejž to slovo má, odkazuje na fakt, že většina úchylek je považována za negativní.
Toho, kdo je jimi postižen, mnohdy společensky diskvalifikují. Existují však i úchylky – či, chcete-li, uchýlení od normálního stavu mysli -, které ty, kdož jsou jimi nadáni, vynášejí do vyšších společenských pater.
Příkladem je optimistické uchýlení (optimism bias). Někteří lidé jsou zkrátka optimističtější, než je „normální“; někdo by je možná označil za nezdravé optimisty. A právě tito lidé mají značný vliv na naše životy. Podstupují totiž častěji riziko, staví před sebe větší výzvy – s olbřímí dávkou optimismu, který jim byl sudičkami nadělen, jsou přesvědčeni jako nikdo jiný, že to vše zvládnou; stávají se z nich podnikatelé, objevitelé, političtí lídři, vojevůdci. Lehce nadsazeně lze pravit, že naše osudy jsou formovány optimisty.
Jenže neochvějní optimisté mohou být i nebezpeční. „Optimistické uchýlení je požehnáním i rizikem zároveň,“ upozorňuje psycholog Daniel Kahneman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který různá uchýlení lidské mysli průkopnicky zkoumá již několik desetiletí. „Optimistická nátura posiluje odhodlání čelit překážkám. Jenže toto odhodlání může nakonec vyjít draho.“
Například optimisté, kteří šéfují velkým firmám, často až chorobně touží je dále zvětšit. Nezdravý optimismus v nich pěstuje víru, že uřídí sebevětší kolos, a tak se pouštějí do nových a nových fúzí a koupí firem jiných. Na burzách je však téměř pravidlem, že cena akcií firmy, která kupuje jinou, klesá (viz také rozhovor autora blogu s Christopherem Parkinsonem na toto téma). To proto, že burziáni v souhrnu – v průměru – uvažují „normálně“, a na rozdíl od megalomanského šéfa – optimisty přebírajícího firmy – nejsou zdaleka tak přesvědčeni, že zfúzovaný celek udrží pod kontrolou a v odpovídajícím zisku. Ostatně, pravda je, že většina fúzí a akvizic končí pro přebírající firmu spíše nezdarem než úspěchem.
Dosadíme-li si nyní za přehnané optimisty ve vůdčích rolích vrcholné europolitiky, kteří v minulých letech přebírali jednu zemi za druhou (rozuměj: rozšiřovali Evropskou unii či eurozónu), snáze se dovtípíme, proč teď budou možný kolaps europrojektu oddalovat tak dlouho a tak draze, jak to jen bude možné. Oni jsou přece ti vůdčí (euro)optimisté! Oni přece neprohrávají, nekrachují!
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
