Ruský šváb. Agent Kremlu. I tak jsou mnohdy častováni odpůrci přijetí eura. To proto, že přece v ruském zájmu je rozdrobená Evropa. Taková, ve které Moskva bude moci snadno uplatňovat metodu „rozděl a panuj“.
Nelze vyloučit, že někteří odpůrci eura rozdrobenou Evropu opravdu chtějí. Rozhodně ale ne všichni. To bychom totiž mezi „agenty Kremlu“ museli zařadit také třeba Josepha Stiglitze, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii. Stiglitz, jeden z nejvlivnějších světových ekonomů, v euru spatřuje hrozbu pro budoucnost celé Evropy. Tuto svoji obavu vtělil dokonce do podtitulu své knihy o jednotné měně, která letos vyšla v češtině.
Nobelista Stiglitz je pro českou diskusi o euru důležitý. S ekonomy typu Jana Švejnara totiž zasedá ve výkonném výboru předního tuzemského ekonomického pracoviště, CERGE. Stiglitz, sám stoupenec evropské integrace, doslova píše o „smrti eura“. Smrt eura se podle něj vbrzku může stát nutnou podmínkou k holému přežití evropského integračního procesu.
Slovutný ekonom tak do české diskuse vnáší pohled na euro jakožto dezintegrační sílu. Čísla tomu nasvědčují. Ekonomická dezintegrace eurozóny je dnes zhruba o sto procent vyšší než v roce 1999, kdy se euro zrodilo. Společná měna nesbližuje, ale rozděluje. Hloubí propast zejména mezi takzvaným jižním a severním křídlem eurozóny.
Stiglitz v knize upozorňuje na existenční vady v samotné architektuře eura. Vady vznikly proto, že se architekti eurozóny dostatečně nepopasovali se dvěma skutečnostmi. Zaprvé s tou, že jedna velikost košile nepadne všem. A zadruhé s tou, že košile je nakonec vždy bližší než kabát.
Jak se k ideálu přiblížit
Aby jedna velikost padla všem, aby tedy euro bylo pro všechny přínosné, musela by vzniknout bankovní a posléze i fiskální a zřejmě i politická unie. Tedy jakési Spojené státy evropské. Vůdčí politici jednotlivých národních vlád by navíc museli odolat svodům upřednostňovat zájem zalíbit se voličům především u sebe doma. Museli by tedy zapomenout na to, že „národní košile je bližší než bruselský kabát“.
Jenže to se ne vždy daří. Pokud by třeba německé kancléřce Angele Merkelové nebyla německá košile občas bližší než bruselský kabát, už by pravděpodobně existoval společný evropský dluhopis. Takový, jaký má funkční měnová unie jménem Spojené státy. Německo ale evropský dluhopis odmítlo.
Půjde-li to tak dále, euro bude stále rozdělovat, místo aby spojovalo. Ruku v ruce s tím budou chudnout některé regiony nebo společenské vrstvy. A budou posilovat političtí populisté, kteří si na churavém euru a na důsledcích jeho vad již dnes stavějí kariéru. Kruh se tím uzavírá.
Euro zhoršilo ekonomickou výkonnost a současně efektivitu státní správy států typu Řecka. Tím prokazatelně zhoršilo třeba i průběh migrační krize, která pro změnu nahrála populistům. Ti straší další eskalací migrační krize, čímž v očích veřejnosti znevěrohodňují cokoli „bruselského“, včetně právě eura. Umocňují tak odstředivé tendence v rámci celé Evropy a také napětí mezi jednotlivými státy.
Euro má tedy k ideální měně daleko. Veďme debatu o tom, jak jej k ideálu přiblížit. Ale nenálepkujme. Pamatujme totiž, že pokud mají pravdu lidé jako nobelista Stiglitz, „ruským švábem“ je dnes mnohem spíše ten, kdo euro horlivě hájí.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
