Česká republika dosáhla v nejnovějším vydání indexu ekonomické svobody svého dosud nejlepšího umístění. Zatímco v roce 1990 obsadilo tehdejší Československo 101. příčku, za přibližně čtvrtstoletí nástupnická Česká republika přeskočila zhruba sedmdesátku zemí a nyní se ocitá na 30. místě. Polepšuje si navíc i v posledních letech, jelikož třeba v roce 2010 obsadila stále až 52. pozici.
O čem ale vlastně nás vzestup na světovém žebříčku ekonomické svobody vlastně vypovídá? Také třeba o investiční aktivitě vlády. Takže postup žebříčkem nelze vnímat čistě jako důkaz rostoucí svobody podnikání v naší zemi. Je třeba také říci, že údaje v právě zveřejněném, nejnovějším vydání Indexu ekonomické svobody pokrývají rok 2016 a nezahrnují tedy loňský a letošní vývoj. Nelze vyloučit, že si Česká republika v nadcházejících vydáních indexu ekonomické svobody zase pohorší.
Například kvůli možnému horšímu výsledku v kritériu spotřeby vlády, kde se zřejmě negativně projeví současný rychlý růst platů zaměstnanců veřejné sféry, který je jeden z nejrychlejších v rámci EU. Pokud pro změnu vzroste investiční aktivita vlády, například v souvislosti s nutností čerpat rychleji prostředky z fondů EU, také se to může negativně projevit v nadcházejících vydáních Indexu ekonomické svobody.
Růst produktivity a celospolečenské bohatnutí
Za rok 2016 vykazuje Česká republika v položce vládních investic nejvyšší možnou míru ekonomické svobody. Ale to proto, že objem vládních investic vyhodnotil sestavovatel žebříčku, kanadský institut Fraser, dle svých měřítek jako dostatečně nízký, aby nevytěsňoval soukromé investice.
V ČR však nedostatečné vládní investování kritizují poněkud paradoxně i alespoň některé pravicové opoziční strany. Pokud bude jejich volání vyslyšeno a vláda v nadcházejících letech své investice navýší, Česká republika si v tomto kritériu třeba i poměrně výrazně pohorší a tím ohrozí své stávající umístění v žebříčku. Je tedy nutno mít na zřeteli, že žebříček v některých případech opravdu nemusí vystihovat pouze ryzí svobodu ekonomického klimatu, ale třeba právě jen nízkou vládní aktivitu v oblasti investic.
Pokud je tato nízká investiční aktivita vlády důsledkem naopak přehnaných výdajů provozního rázu, třeba na platy státních zaměstnanců, nelze příliš argumentovat, že jde o projev svobodnějšího ekonomického prostředí. Protože míra přerozdělování vůbec nižší být nemusí. I tak je nezpochybnitelné, že ČR učinila v posledním čtvrtstoletí v oblasti zvyšování ekonomické svobody obrovský skok kupředu a v tomto výkonu se jí může rovnat jen málokterá jiná země světa. To však nesmí vést k „usnutí na vavřínech“.
Ekonomická svoboda a nízká míra přerozdělování prokazatelně zintenzivňují například inovativní aktivitu v rámci té či oné ekonomiky, takže podněcují růst produktivity. Růst produktivity je přitom dlouhodobě jediným zdrojem celospolečenského bohatnutí.
Současné přepjaté snahy části politiků nebo například odborů zvyšovat míru přerozdělování a zasahovat do svobodného rozhodování podnikové a firemní sféry i jednotlivých podnikatelů tedy ohrožují nejen svobodu nás všech, ale také růst bohatství a prosperitu nás, našich dětí a vnuků a budoucích generací vůbec. Byla by velká škoda přijít o postavení, které jsme si v posledním čtvrtstoletí dokázali ve světovém kontextu vydobýt.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
