Česká republika dosáhla v nejnovějším vydání indexu ekonomické svobody druhého nejlepšího umístění v historii. Zatímco v roce 1990 obsadilo tehdejší Československo 101. příčku, za více než čtvrtstoletí nástupnická Česká republika přeskočila takřka osmdesátku zemí a loni se ocitla 22. místě. Letos si to trochu pokazila, neboť sestoupila na 25. místo. Nutno ale vzít v potaz, že na body si oproti loňsku polepšila, jen to tři země zvládly ještě výrazněji natolik, že ji přeskočily. Na druhou stranu, zveřejněná data jsou vždy o dva roky zpožděná, takže ta loňská byla za rok 2017 a letošní zase za rok 2018. Česko si však nesporně polepšilo v celém končícím desetiletí, jelikož třeba v roce 2010 obsadilo až 52. pozici.
Údaje v právě zveřejněném, nejnovějším vydání Indexu ekonomické svobody tedy nezahrnují loňský a letošní vývoj. Nelze vyloučit, že si Česká republika v nadcházejících vydáních indexu ekonomické svobody dále pohorší. Například kvůli možnému horšímu výsledku v kritériu spotřeby vlády, kde se zřejmě negativně projeví předkoronavirový rychlý růst platů zaměstnanců veřejné sféry, který byl jeden z nejrychlejších v rámci EU. Na platy zaměstnanců států loni směřovalo 13,5 procenta výdajů státního rozpočtu. Tento podíl přitom od roku 2015 narůstá, přičemž podle několik dní starého stanoviska Nejvyššího kontrolního úřadu ke státnímu závěrečnému účtu je tento trend alarmující. Bobtnání státu, není-li korigováno úspornými opatřeními, potenciálně znamená nárůst zdanění lidí v budoucnu, což ekonomickou svobodu omezí.
Pokud pro změnu vzroste investiční aktivita vlády, například v souvislosti s nutností čerpat rychleji prostředky z fondů EU či realizovat za peníze z Fondu obnovy EU opatření za účelem zotavení po koronavirové krizi, také se to může negativně projevit v nadcházejících vydáních Indexu ekonomické svobody. Řada studií totiž potvrzuje, že investice vlády nezřídka vytěsňují investice soukromé, což má blíže spíše k potlačování podnikatelské svobody.
Pokud bude v nadcházejících letech vláda více investovat, po čem volá třeba i pravicová, pro-tržní část opozice, Česko si v příslušné položce Indexu ekonomické svobody třeba i poměrně výrazně pohorší a tím ohrozí své stávající umístění v žebříčku. Je tedy nutno mít na zřeteli, že žebříček v některých případech opravdu nemusí vystihovat pouze ryzí svobodu ekonomického klimatu, ale třeba právě jen relativně nižší vládní aktivitu v oblasti investic. Navíc, pokud je nízká investiční aktivita vlády důsledkem přehnaných výdajů provozního rázu, třeba na platy státních zaměstnanců, nelze příliš argumentovat, že jde o projev svobodnějšího ekonomického prostředí. Protože míra přerozdělování vůbec nižší být nemusí.
I tak je nezpochybnitelné, že ČR učinila v posledním více než čtvrtstoletí v oblasti zvyšování ekonomické svobody obrovský skok kupředu a v tomto výkonu se jí může rovnat jen málokterá jiná země světa. To však nesmí vést k „usnutí na vavřínech“. Ekonomická svoboda a nízká míra přerozdělování prokazatelně zintenzivňují například inovativní aktivitu v rámci té či oné ekonomiky, takže podněcují růst produktivity. Růst produktivity je přitom dlouhodobě jediným zdrojem celospolečenského bohatnutí. Současné přepjaté snahy části politiků nebo například odborů zvyšovat míru přerozdělování a zasahovat do svobodného rozhodování podnikové a firemní sféry i jednotlivých podnikatelů tedy ohrožují nejen svobodu nás všech, ale také růst bohatství a prosperitu nás, našich dětí a vnuků a budoucích generací vůbec. Byla by velká škoda přijít o postavení, které jsme si v posledním čtvrtstoletí dokázali ve světovém kontextu vydobýt.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
