Robert Solow, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1987 a autor teorie počítačového paradoxu, kritizuje současnou ekonomii za to, že se příliš soustředí na matematické modely. Podle něj totiž matematizace vzdaluje ekonomy realitě a znemožňuje jim předvídat finanční krizi.
Poslechněte si, co Lukáš Kovanda říká o Robertu Solowovi
Američan Robert Solow získal Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1987 za práci na analýzách ekonomického růstu.
Narodil se v roce 1924 v New Yorku a v mládí sloužil v americké armádě. Podílel se i na osvobozování Itálie na sklonku druhé světové války. Studoval na Harvardu a na Kolumbijské univerzitě
Solowova celoživotní práce je spjata s jeho působením na ekonomickém oddělení Massachusetts Institute of Technology, kde dodnes působí jako emeritní profesor. Po 40 let byl blízkým spolupracovníkem jiného nositele Nobelovy ceny za ekonomiku, Paula Samuelsona.
O Solowově práci ve Studiu Zet hovořil Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen a pedagog na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Pane Kovando, Solow se stal známým svým postřehem z 80. let, který je označován jako „počítačový paradox“ – Poukázal totiž na to, že produktivita ekonomiky navzdory nástupu výpočetní techniky nestoupá… Jak je tomu nyní? Je tento paradox ještě platný a nebo je již překonaný?
Řekl bych, že byl platný v době, kdy ho Solow uvedl. To znamená na konci 80. let. Následně od roku 1995 až do roku 2003 došlo k enormnímu nárůstu produktivity, zrychlilo se tempo jejího růstu a bylo to jednoznačně spjato s informačními technologiemi. Řekl bych, že v té době Solowův předpoklad neplatil. Ovšem zhruba po roce 2003, 2004, alespoň co se týče dat z americké ekonomiky, se dostáváme do velmi zajímavé fáze, kdy opět tempo růstu produktivity navzdory rozvoji internetu, sociálních sítí a videí, klesá. Všechny tyto záležitosti jako Twitter, Facebook už nemají na celkovou produktivitu celkové ekonomie vliv, jaký měl první nástup informačních technologií. To znamená, že když se v 90. letech například ve velkoskladech zaváděly informační technologie, práce s daty byla významně ovlivněna informačními technologiemi. První vlna už opadla a nyní se dá říct, že internet využíváme k nepříliš produktivnímu švitoření, drbání a dalším záležitostem, ke kterým jsou příhodné sociální sítě. Z hlediska ekonomiky to ovšem není tak podstatné. Takže Solowův paradox se v posledních letech vrací.
Solow měl pochyby nejen o opravdovém efektu IT technologií na ekonomiku, ale má dnes jistou nedůvěru i v míru matematizace, která se teď v ekonomii prosazuje. Ve svých pracech si klade otázku, zda se už nezašlo příliš daleko…
To je poměrně aktuální otázka minimálně od finanční krize, která bývá často dávána do souvislosti s aplikací ne úplně správných ekonomických modelů. Pokud se podíváte na ekonomické modely, je to vlastně čistá matematika. Solow byl v 50., 60. letech jedním z klíčových autorů, kteří pomáhali uvést matematiku do ekonomie. Před druhou světovou válkou ekonomie byla do značné míry jen verbální věda, která slovně popisovala, co se kolem nás v ekonomické disciplíně děje. Ovšem lidé jako Solow tomu všemu dali matematický háv – rovnice, vzorečky a tak dále. Nicméně i on je už poměrně nesvůj z toho, kam až matematizace ekonomie zašla. Říká to tak, že jeho generace ekonomů byla ještě schopná žít na obou březích, to znamená na břehu verbální ekonomie a matematické ekonomie. Ovšem generace, které nastupují po něm, žijí už jen na jednom z těch břehů, na břehu vysoce technické ekonomie matematiky. To zbavuje ekonomii realistického pohledu na život kolem nich, vzdaluje je to realitě a možná i to je jedním z důvodů, proč před ekonomové finanční krizí nebyli s to vidět celý “big picture”, nebyli schopni nahlédnout mimo své modely a vidět některé věci, které modely nedokáží úplně pojmout. I na základě toho nebyli schopni předpovědět krizi, byli jí velmi zaskočeni a i veřejnost byla zaskočena tím, že ekonomové takto selhali.
Solow také vidí problém v tom, že se ekonomické systémy vyvíjí „pohřeb za pohřbem“. Co to znamená?
Myslím, že v tom nevidí úplně problém, jde spíše o konstatování, které tak trochu souvisí s tím předchozím. Ekonomie, a možná to platí i pro některé jiné vědy (ostatně tento výrok poprvé použil fyzik Planck), říká, že pro jakékoli věci je velmi obtížné přijmout jiný světonázor. Znamená to, že kdyby se teď ukázalo, že ekonomie opravdu trpí přemírou matematiky, pro stávající ekonomy bude velmi obtížné říci si „tak se vraťme zpátky, uberme matematizace”. Budou tíhnout k tomu, aby zachovali stávající paradigma. Dokud tato generace, když to řeknu na tvrdo, nevymře, ke změně nedojde. Musí nastoupit mladší generace ekonomů, která zavelí jiným směrem.
Proč Solow kritizuje liberální ekonomy typu Miltona Friedmana i jimi ovlivněné politiky typu Ronalda Reagana či Margaret Thatcherové?
Podle něj tito lidé klíčovým způsobem navedli trhy k deregulaci, která vedla k nespoutanému vývoji trhu, který opět mohl vyústit až ve finanční krizi. Tvrdí, že i kdyby liberální ekonomové typu Miltona Friedmana nežili, stejně by k deregulaci došlo – stejně by ji politici typu Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové prosadili. Ovšem to, že existovali ekonomové typu Friedmana dávalo těmto politikům mocný argument v tom smyslu, že mohli říct „podívejte, my tady deregulujeme, protože pan profesor Friedman říká, že to tak je správně”. Což Solow a řada dalších právě nyní po finanční krizi velmi kritizují. Tento pohled, který obhajoval deregulaci, byl podle nich mylný. Není to samozřejmě názor všech ekonomů, ale řada z nich opravdu tento postoj sdílí.
Robert Solow je aktuálně podepsán pod dopisem více než stovky ekonomů americkému Kongresu, ve kterém požadují urychlené prosazení legislativy, která by pomohla řešit současnou argentinskou krizi. Co je obsahem těchto požadavků a jak to souvisí s prací tohoto ekonoma?
To je velmi obtížné zařadit, dejme tomu, že je to levicově-liberální nebo liberální pohled v americkém smyslu slova, dejme tomu keynesovský pohled. Robert Solow má za to, že trh by měl být vždycky nějakým způsobem spoutáván, regulován. Proto vznikla současná argentinská krize, kde proti sobě stojí „predátorské fondy” (ač tento název nesdílím) a argentinská vláda. Tyto predátorské fondy odmítly restrukturalizaci dluhu, která byla dohodnutá v roce 2005 a chtějí vysoudit celou částku těžce zkoušené Argentiny. Nedávno se americký Nejvyšší soud ve sporu postavil na jejich stranu a rozhodl ve prospěch takzvaných predátorských fondů. Robert Solow, věren svému přesvědčení, stojí spíše na straně Argentiny, protože vnímá sociální dopady, které by další bankrot této země měl. Proto Argentinu proti „predátorským fondům” hájí a je v rozporu s tím, co rozhodl americký nejvyšší soud. Společně s další asi stovkou ekonomů žádá, aby došlo k jakémusi přehodnocení, aby americký Kongres přehodnotil a zmírnil dopad toho soudního rozhodnutí.
Pojďme teď trochu odhlédnout od profilu Roberta Solowa a vraťme se k jeho počítačovém paradoxu. Ten se dotýká i otázek vzniku bublin. V současné době se to může týkat třeba některých startupů nebo firem, které většinou operují právě v IT sektoru. Jak je tato situace teď vnímána?
Dokud v letech 1995 – 2003 rostla produktivita velmi rychle, velmi vysoké ocenění IT společností mohlo být opodstatněné. Dnes už produktivita neroste tolik, svým tempem růstu se vrátila na úrovně, které byly typické pro dobu před rokem 1995. Je tedy otázkou, nakolik opodstatněné je vysoké ohodnocení IT společností: například u nákupu WhatsApp Facebookem spousta lidí spekuluje, že cena je nadměrečná, že už jde o bublinu.
Kdybychom vzali v potaz, že produktivita už také neroste takovým tempem, opravdu se nabízí otázka, zda nejsme v nějaké bublině. Já jsem v této souvislosti nedávno navštívil prezentaci v San Franciscu a tam se při jedné prezentaci zcela nepokrytě hovořilo nejen o IT bublině, ale o bublině startupů všeobecně. Drtivá většina startupů pochopitelně nachází uplatnění v IT sféře. Můj osobní pocit je, že je v dnešní době módou startup zkoušet, investovat do něj, působit jako takzvaný angel investor, to znamená financovat rozjezd startupu. Čistou pravdou je, že 80 až 90 procent těchto startupů selhává. Je otázka, zda jsme se nedostali do fáze, kdy už řada lidí zakládá startupy jen proto, že jde o módní vlnu. Přičemž tady není vysoký potenciál dlouhodobé rentability.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
