Je to známý a mrzutý fakt. Finanční produkty s poměrně nízkou mírou rizika dnes nejsou s to ani pokrýt inflaci. Prodělávají. Příkladem jsou transformované penzijní fondy. V loňském ani předloňském roce každý jeden z nich svým výnosem za inflací zaostal.
Nejde jen o krátkodobou nepřízeň okolností. Průměrnou inflaci uplynulých pěti let totiž svým průměrným výnosem alespoň dorovnal – sláva! – jediný z fondů, dalších sedm však za inflací zaostalo.
Střadatelé jsou naštvaní, pochopitelně. A poohlížejí se po alternativách. Třeba po firemních dluhopisech nebo nemovitostech. Či alespoň nemovitostních fondech. Ty inflaci překonávají. Ovšem s tím, jak do segmentu nemovitostí proudí stále více peněz, včetně těch od drobných střadatelů, reality zdražují. Na funkčním trhu by cenový přetlak v oblasti realit pružně vyřešila masivnější výstavba. Na přeregulovaném českém trhu, svazovaném z mezinárodního hlediska velice striktní byrokracií, však rychlejší výstavba není možná. Nemovitosti zůstávají drahé a ještě dražší. Vzniká sociální problém jménem nedostupné bydlení.
Nabobtnávání dluhu
Ten samý stát, jenž utáhl legislativu natolik, že se skoro přestalo stavět, si v jiné oblasti, než je výstavba, docela věří. Vracíme se k penzijním fondům. Ty stát ovšem reguluje natolik, že mohou investovat jen extrémně bezpečně, což v dnešních podmínkách znamená bez reálného výnosu. Někteří politici proto volají po státním penzijním fondu. Když prý ty soukromé, transformované, nepokrývají inflaci, fond státní to zvládne. Jak? Dotacemi.
Jeden z návrhů zní tak, že stát by pro svůj státní penzijní fond vydával dluhopisy úročené lépe, než je běžné. Stát by tak postupně likvidoval již tak přeregulovanou soukromou konkurenci svého státního fondu v rámci třetího pilíře. Lidé by přesouvali peníze právě do státního fondu, který by ovšem vyššího výnosu dosahoval právě jen díky dotaci. Dotaci v podobě vyššího (než tržního) úroku na zvýhodněných dluhopisech. Dotaci způsobující tedy zbytečné zadlužení celé země. Došlo by tedy nejen k postupné likvidaci soukromých fondů, ale také k vyššímu než nutnému zadlužení České republiky a dalších generací.
Mohutnění státu na úkor trhu, přeregulovanost, dramatický růst cen nemovitostí a úrokové sazby nízké tak, že se nevyplatí spořit. To jsou ovšem jen tři z projevů hlubšího ekonomického problému, před kterým ve větší či menší míře stojí celý Západ. Západ se totiž lapil do pasti dluhu.
Dluh od poslední krize, která přitom byla „krizí z dluhu“, dále nabobtnal. Dluhu je v ekonomice tolik, že výraznější zvýšení úrokových sazeb je nemyslitelné. Částečně jsou úrokové sazby nízké z objektivních důvodů, jako je populační stárnutí Západu nebo technologický pokrok. Klíčový podíl na dlouhodobém poklesu úrokových sazeb má ale měnová politika centrálních bank. Empiricky to dokládají například ekonomové Banky pro mezinárodní platby v Basileji.
Centrální banky jsou vynalézavé ve zdůvodňování nutnosti snížit úroky a držet je tam. Svého času hrozily deflací, která však je historicky spjata s fatálním ekonomickým poklesem spíše výjimečně. Centrální banky z ní ovšem udělaly daleko větší hrozbu, než jakou ve skutečnosti je. V zájmové koalici s vládami vytvářejí prostředí mrtvolně nízkých úroků, a vytvářejí tím pádem také kulturu dluhu. Ta Západ rozleptává, politicky jej polarizuje, jelikož bohatí bohatnou třeba díky zdražujícím nemovitostem, zato úspory chudších nepokryjí ani inflaci. Způsobuje, že uvážlivé spoření, odpovědnost a hospodárnost se nevyplácí. Potlačuje mechanismus zisku a ztráty, vede k přežívání předlužených takzvaných zombie firem, které měly dávno z byznysu odejít, hubí podněty k investicím, inovacím a růstu produktivity. Je jasné, že dluh dlouhodobě nemůže růst rychleji než daná ekonomika.
Podvolení
Ale ryba smrdí od hlavy. A málokterá hlava, pokud vůbec nějaká, ovlivňuje v současnosti světové ekonomické dění tolik jako ta amerického prezidenta. Americká centrální banka v těchto dnech předvádí historické podvolení se jeho zájmům. Zatímco ještě před několika měsíci signalizovala tři letošní zvýšení klíčové úrokové sazby, nyní podstatná část trhu věří naopak ve snížení sazby ve stejném rozsahu ještě letos. Takový obrat o 180 stupňů ale makroekonomický vývoj USA neospravedlňuje.
Dlouhodobě to je obrovský problém, neboť trhy si ještě více přivyknou droze levných peněz a ekonomika uvázne ještě beznadějněji v pasti dluhu. Levné peníze mají podněcování zadlužení přímo ve svém „popisu práce“; vždyť centrální bankéři říkají, že jím chtějí posílit úvěrování – a úvěr je dluh. Dluh je pro rozvoj ekonomiky nepostradatelný. Musí se ale také splácet. Když je ho příliš, ekonomiku tlumí a dusí. Ač centrální banky drží sazby co nejníže, některé raději i v záporu, dluh přesto rdousí. Avšak poslední „šťávu“ ještě vymáčknout lze. Vždyť v Americe nejsou úroky na nule jako v eurozóně. Je kam klesat. Je tedy ještě jak dávku drogy zvyšovat a bolest z rdoušení přehlušit. Zatím. Investoři, podobně krátkozrací jako politici, neb v rauši pohánění čtvrtletními bonusy, samozřejmě tleskají.
Ale pokud se i tentokrát centrální banka, která dolaru vládne, podvolí přání politiků a potlesku trhů, jen tím učiní další krok na zhoubné spirále vstříc všemu tomu, co Západ tak rozleptává. Včetně mizerného úročení transformovaných penzijních fondů v Česku. Problém je v tom, že krátkodobě lze každé jedno takové podvolení celkem věcně obhájit. Jedna jediná dávka drogy také nikoho nezabije. Když však v běhu let jedno podvolení střídá druhé, jedno měnové uvolnění navazuje na jiné, Západ nakonec v pasti dluhu fakt umírá. Smrti stále lze zabránit. Přesně opačným postupem. Tedy uvolňováním v oblasti regulací, přísností v oblasti měnové politiky.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
