„Altriusmus neexistuje,“ zaznělo před pár dny na diskusním semináři, jejž autor blogu na Vysoké škole ekonomické v Praze vede. Jeden ze studentů tak shrnul debatu nad konáním dobra a sobectvím.
Možná to podal příliš vyhraněně, ale v jistém smyslu je takový závěr správný. Na altruismus lze totiž obecně nahlížet jako na jakési zakuklené sobectví nebo alespoň na zakuklené prosazování svého zájmu, sledování vlastního užitku. I osoba, která koná jednoznačné dobro, rozdává se ostatním, třeba dobrovolnice v dětském sirotčinci, tak nemusí činit pro dobro samo, ale z té příčiny, že jí to třeba přináší hřejivý vnitřní pocit, pocit užitečnosti, který si není s to obstarat žádným jiným způsobem – ani slávou, ani penězi, ani drahými šperky či vybranými pokrmy. Taková osoba, lze argumentovat, sleduje vlastní zájem, zvyšuje svůj vlastní užitek. Pozorovatel zvenčí, který takové jednání sleduje, jej ovšem nazve altruismem, neboť z jeho pohledu (může jít třeba o člověka, jemuž dělá dobře vlastní sláva a jmění) jde o krystalické konání dobra pro dobro samo, nikoli sledování vlastního zájmu (jeho vlastní zájmy jsou totiž úplně jiné).
Pokud altruistická osoba koná dobro pro hřejivý vnitřní pocit, jistě na tom není nic odsouzeníhodného – každý má právo na své štěstí. A když někdo dosahuje štěstí úsilím o štěstí ostatních, jde vlastně o ideální stav. Jiné je to s cynickým altruismem, dávaným mnohdy okázale na odiv, jímž jsou sledovány obchodní zájmy či zájmy na vylepšení společenské image a sociálního statusu.
Ten se však může vymstít. Nová studie pěti badatelů působících v USA shrnuje, že účelový altruismus může toho, kdo jej koná, i poškodit. Společenský status lze totiž podle nich rozložit na dvě složky, a to prestiž a dominanci. A kdo jedná altruisticky, zajišťuje si sice prestiž, ale může také zapůsobit dojmem, že je až příliš přecitlivělým, jedincem, že má třeba slabost pro sirotky, a nehodí se tudíž pro svoji nízkou dominanci do vůdčí společenské role.
Takže vypočítaví altruisté se mohou snadno přepočítat.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
