Lidé si zvyknou na ledacos. Pořídí-li si větší dům či luxusnější vůz, spokojenost a pocit životního štěstí krátce povyskočí, aby se rychle vrátily zpět „do normálu”, na původní úroveň. To vše už takzvaná ekonomie štěstí prokázala. Čerstvá studie tří ekonomů působících na univerzitách v Austrálii ale ukazuje, že lidé si zvykají nejen na statky ryze materiální, nýbrž i na ty mnohem obtížněji hmatatelné. Blíží-li se kupříkladu datum svatby, životní spokojenost stoupá, jenže již dva roky nato spadne tam, kdy byla „za svobodna“. A dva roky po narození dítěte jsou lidé v průměru dokonce méně spokojení, než byli předtím.
Zmínění autoři spočítali, že peněžní hodnota dítěte – co se týče dopadu na životní spokojenost – odpovídá v přepočtu jednorázovému zisku pouze necelých 265 tisíc korun. V případě úmrtí potomka je tomu jinak. Tehdy je (negativní) dopad na životní spokojenost 2,4krát silnější, než jaký je (pozitivní) účinek jeho narození. A lidé se též nejsou schopni plně vyrovnat, přizpůsobit se, s touto bolestnou ztrátou tak, jako jsou schopni si docela rychle zvyknout na narození dítěte. Děti nejsou nahraditelné – narození dalšího je chabou náplastí, nedostatečnou kompenzací, za skon předešlého.
To lze vysvětlit pomocí takzvané averze ke ztrátě neboli psychologicky prokázané skutečnosti, že lidé obecně přisuzují vyšší váhu ztrátám než (rozpětím, nikoli znaménkem) zcela srovnatelným ziskům. Jinými slovy, lidé mají hluboce zakódováno zvykat si rychle na vše nové, i to nejpodstatnější, ale přijdou-li o to, nemusí se vzpamatovat do konce života.
Averze ke ztrátě je spjata s další obecnou vlastností, a sice averzí k riziku. Jelikož se lidé bojí tratit více, než se těší získávat, jsou v životě spíše opatrnější. A upřednostňují jistoty. Této vlastnosti využívají hlavně socialistické strany, které ji svojí rétorikou zhusta adresují.
Socialistická rétorika, jak známo, ráda adresuje i podporu rodině či novomanželům. Přihlédneme-li k výše řečenému, žádný div: očekávání sňatku či založení rodiny jsou přirozeně spojeny s prchlivě navýšeným životním optimismem – zřejmě tomu tak chce sama Matka Příroda –, jejž lze ale při troše politického umu úspěšně hlásat za výsledek solidárního tažení Matky Strany.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
