Existuje jedna ekonomika, která je takřka třicetkrát větší a významnější než ta opěvovaná čínská. Třicetkrát! Ano, správně, Německo. Alespoň tedy z pohledu českého exportu. Letos v prvním pololetí jsme k našemu západnímu sousedovi vyvezli zboží zhruba za 652 miliard korun. Do Číny za stejné období jen za 22miliard,tedy vskutku skoro třicetkrát méně. Navíc export do Německa vykazuje za letošních prvních šest měsíců meziroční nárůst 5,6 procenta. Export do Číny naopak zaznamenává meziroční pokles, o 7,1 procenta.
Zlé jazyky by tak mohly dít, že velká březnová show, návštěva čínského prezidenta Si Ťinpchinga, se ani za mák nezhmotňuje v ekonomických číslech. Na podobné soudy je však přece jenom brzy. Efekt návštěvy budeme moci posoudit spíše s odstupem několika let.
Třicetinásobný vývoz do Německa v porovnání s Čínou ovšem i tak poněkud neladí s tím, jaký ohlas vyvolává návštěva příslušných vrcholových politických lídrů. Zmíněná návštěva prezidenta Siho se dala počítat na dny, německá kancléřka Merkelová se v Praze mihne jen na pár hodin. Pochopitelně, samotným pojetím jde o jiné typy návštěv. Probíhají zároveň i v jiném kontextu. Čínský prezident reprezentoval ústřední geopolitickou velmoc, jež je na strmém vzestupu; druhou nejsilnější světovou ekonomiku, které se klaní i geopoliticky mnohem významnější celky než ČR. Kancléřka přijíždí v době, kdy si svojí Willkomenspolitik popudila nemalou část Evropy a kdy – vzhledem k momentálnímu rozpoložení české veřejnosti–státnický polibek od ní se může snadno přetavit v předvolební“polibek smrti“. Přesto všechno– tváří v tvář hospodářskému významu obou zemí pro ČR – je rozdíl ve velkoleposti obou návštěv markantní.
Svým způsobem je ale pochopitelný. O přízeň Pekingu soupeříme s desítkami dalších zemí světa. V málokterém odvětví je náš produkt tak jedinečný,že by mu to z čínské perspektivy automaticky zajišťovalo bezkonkurenčnost. Proto musí přijít na řadu ono klanění. To přízeň Německa máme v podstatě garantovanou. Klíčovým důvodem je pochopitelně geografická poloha. V té nám v německých očích umí konkurovat málokdo. Slova o tom,že jsme subdodavatelskou ekonomikou Německa,případně dalším jeho spolkovým státem, nejsou úplně scestná.
Navíc, podobně jako Berlín explicitně a otevřeně vítá uprchlíky,může implicitně,potajmu vítat tu skutečnost, že Česko,klíčová subdodavatelská ekonomika Německa, dosud nemá euro. David Marsh, autor řady knih přibližujících politické a ekonomické vlivy v pozadí evropské integrace,je dokonce přesvědčen,že Česká republika bez eura je tajným přáním Němců. S korunou může podle něj Česko pružněji a rychleji přizpůsobovat své klíčové ekonomické ukazatele. Česká ekonomika tak zůstává vysoce flexibilní, což značí nízké dodavatelské náklady pro německé firmy. „Setrvání Česka mimo eurozónu lze vidět jako součást německé hospodářské politiky udržování průmyslových nákladů na přiměřené úrovni,“ říká Marsh. „Česko vlastně ve skutečnosti Německu ekonomicky pomáhá.“ Zvláště Marshova poslední věta je opravdu zásadní, jakkoliv nezvykle může na první poslech znít. Pokud opravdu Česko Německu ekonomicky pomáhá, jde o podstatnou informaci i vzhledem k nadcházející kancléřčině návštěvě. I Praha má pak totiž pro jednání s Berlínem pár trumfů ve svých rukou. A nejde jen o výhodné zeměpisné umístění České republiky.
Eurozóna budoucnosti, to bude podle Marshe shluk zemí kolem „německého jádra“. Periferní země ji nakonec opustí. Ostatně už nyní je zjevné, že třeba Řecko stále platí eurem jen proto, že je to v zájmu – politickém, nikoliv ekonomickém – kabinetu kancléřky Merkelové. I ten se ale jednou stane minulostí. Celý proces přeměny eurozóny podle Marshe pak prý potrvá roky. Česká republika bude s Německem nadále silně provázána. Bez ohledu na to, zda s ním bude svoji měnu sdílet. Zatímco čínský prezident Si je stále tak trochu poslem z jiných světů, přilétajícím na ohnivém drakovi, který budí respekt a žádá si darů i obětin, kancléřka Merkelová je jako stará známá ze sousedství, prostě „dáma odvedle“. Jenže: zatímco snížení růstu čínské ekonomiky o jeden procentní bod připravuje růst české ekonomiky maximálně o 0,2 až 0,3 procentního bodu, v případě srovnatelného německého zpomalení to bude citelně více. Dobré sousedské vztahy jsou v tomto případě zkrátka k nezaplacení. I když je už bereme jako samozřejmost.
Vyšlo v Hospodářských novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
