Program chystané vlády nepočítá se zpomalením ekonomiky.
Těžko si představit, že se v novodobé historii naší země mohlo kdy politikům vládnout snadněji než dnes. Alespoň z ekonomického hlediska. Ale líp už nebude a vládní politiky čekají poprvé od roku 2013 pernější chvilky.
Míra nezaměstnanosti je nejníž za posledních dvacet let. Optimismus spotřebitelů letos dosáhl svého maxima za celé období od roku 1998, kdy statistici s jeho měřením začali. Mzdy rostou nejrychleji za uplynulých deset let. Pamatujme si tuhle dobu, protože se dlouho nezopakuje. Souhra příznivých okolností, které vládním politikům od začátku roku 2014 přejí, je nebývalá. Během dalších (necelých) čtyř let to tak snadné už mít nebudou. Ekonomicky jsme na vrcholu cyklu, odkud vede jenom jedna cesta. Cesta dolů. Makroekonomicky líp už nebude, líp už být nemůže. Proč si však ten sestup – doufejme jen, že ne „sešup“ jako v roce 2009 – neosladit sliby?
ÚTLUM I VE SVĚTĚ
Programové prohlášení pravděpodobné nadcházející vlády je slibů plné. Politici nepočítají s hospodářským zpomalením, které se v příštích letech dostaví, a to ještě za jejich vlády.
S tímhle zpomalením nebudou moci nic dělat. Bude pramenit z útlumu evropské, popřípadě dokonce světové ekonomiky. Kdo chce, vidí už teď. Poptávka po autech v našich klíčových vývozních destinacích v čele s Velkou Británií ztrácí svůj „drajv“. Naši automobiloví vývozci letos tedy vyhlížejí horší rok, než byly ty předchozí. Stejně tak zákonitě jejich subdodavatelé. Končí růst ziskovosti firem. A nejen těch v automobilovém odvětví. Kde neroste ziskovost, nemohou růst ani bonusy a celoroční odměny. A v kolektivním vyjednávání v příštím roce už nebudou padat tak enormní cifry mzdového růstu jako letos. Tomu všemu říkají ekonomové souhrnně „obrat cyklu“.
Místo aby se politici na „obrat cyklu“ připravovali, jedou na vlně expanze, jako by nikdy neměla končit. Přidávají starobním důchodcům, učitelům a mnohým dalším, takže běžné výdaje státu během prvních tří letošních měsíců meziročně vzrostly o dalších sedm procent. Zato vládní investiční výdaje jsou jen zhruba na 60 procentech úrovně roku 2010, kdy jsme se navíc potýkali s probíhající ekonomickou krizí.
PAPÍR SNESE VŠE
Když tedy v programovém prohlášení čteme, že „klademe důraz na zvyšování investic“, nezbývá než kroutit hlavou. Pap ír snese všechno. Ano, z navýšení investic tu bylo, jenže krátkodeché, v druhé polovině roku 2015 a v té první roku následujícího. Tehdy se ovšem překotně dočerpávaly peníze z evropských fondů. Člověk nemusí být hlava, aby se dovtípil, že šest dní hladovění a sedmý den nášupu do scvrklého žaludku, „hlavně aby se to všechno snědlo“, zřejmě nejsou tou nejlepší životosprávou. Ale přesně takhle to tu máme s investicemi.
Snad aby nás přesto politici přesvědčili, že to s investicemi myslí vážně, dali si do programového prohlášení tohle: Ctíme pravidlo, že případný deficit musí být nižší než výše investic z národních zdrojů. Chtějí tím říci, že když už budou ve schodku, tak jedině kvůli investicím.
Ve skutečnosti říkají hlavně právě to, že žijí ve fantaskním snu nekončící prosperity. A také to, že mají krátkou paměť. Na rok 2009 jejich předchůdci plánovali schodek necelých 40 miliard korun, ale nakonec kvůli světové finanční krizi končili se „sekerou“ bezmála 200 miliard. Dnešní politici jsou schopni v době rekordní prosperity proinvestovat jen desítky miliard ročně, ale zjevně nedomyšleně slibují, že jakmile případně udeří krize podobná té z doby před deseti lety, budou investovat po stovkách miliard. Z čeho? Že se v krizi dramaticky snižuje daňové inkaso a bude třeba víc peněz na dávky typu podpory v nezaměstnanosti, to přece musí dobře vědět.
PERNĚJŠÍ CHVILKY
Programové prohlášení, jak to už bývá, je sliby proslazené jak cukrová vata. A vše v něm se také zdá být „růžové“. Zatím. Ve skutečnosti vládní politiky čekají poprvé od roku 2013 pernější chvilky, možná i nějaký ten makroekonomický kolotoč. Takže si hlavně přejme, ať naše pouť vstříc dalšímu ekonomickému zrání neskončí spíše pouťovou taškařicí, z níž by nám bylo nadlouho „šoufl „.
Vyšlo v Reflexu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
