I to ukazuje, jak je dění kolem nových technologických platforem nejednoznačné. Alespoň tedy z pohledu stávající legislativy. Zákonodárný proces si žádá čas, a tak je třeba být shovívavý. Technologický vývoj zkrátka bývá rychlejší než zákonodárci. Což je ovšem daň za demokracii. Alternativou je třeba autoritářský, nebo dokonce diktátorský režim. Ten „umí“ službu typu Uberu zakázat z minuty na minutu. Řád a pořádek garantován. Běda však tomu, kdo si představuje jen o trochu jiný řád a pořádek.

Platformy jako Uber, Airbnb a další představují tvořivé ničení. Kreativní destrukci. Staré a překonané zaniká, je destruováno. Místo toho se utváří nové, tedy právě tyto online platformy. Už mají za sebou fázi, kdy se prosadily na trhu. Už víme, že lidé o ně mají zájem. Je po nich sháňka.

Ani soudy nemají jasno

Lidem, kteří je využívají, tedy zjevně zlepšují život. Jenže jsou tu i lidé, kterým život naopak kazí. Ničí starý řád, na který byli zvyklí a o nějž se třeba i opírá jejích živobytí. A protože naštěstí nežijeme v autokracii ani diktatuře, tito lidé se ozývají.

Bouří se ti, kterým nové platformy ničí život jaksi objektivně. Nejedna rodina s malými dětmi si jen těžko bude zvykat na to, že má každý týden jiné „sousedy“. Mladé lidi, co do Česka přijeli pořádně „zapařit“. Tak pořádně, že se malé děti v sousedním bytě ani nevyspí, podobně jako jejich rodiče. Pak však existují ti, kterým Uber, Airbnb a další ničí vlastně jen byznys. Nikoli život. Ti se často za ty první schovávají. A používají zvláštní argumenty. Třeba to, že se vlivem krátkodobých pronájmů centrum Prahy vylidňuje.

K tomu však dochází posledních 30 let, ba i víc. Vždyť ještě lidé středního věku pamatují, jak v pražské Nerudovce na tamních starousedlických dvorcích tu a tam zakokrhal kohout. Taxikáři zase posledních 30 let, někdy od doby vzniku bijáku Bony a klid, dělají Praze ostudu, jejíž rozsah hvězd se dotýká a o níž dokonce bedekry zpravují.

Ale zrovinka s příchodem online možnosti sdílení – ať už v podobě Airbnb, Uberu či jiné – v sobě konšelé dojemně našli odvahu se s letitými nešvary vypořádat. Takže vylidňování se stává problémem paradoxně až nyní, kdy je za něj konečně nějaká celospolečensky přínosná kompenzace v podobě lepší dostupnosti ubytování v centru metropole. Takže přeprava autem za úplatu se stává problémem paradoxně až nyní, kdy je i cesta zahraničního turisty z letiště na hotel – druhdy taxikáři masově využívaná k nestoudnému okrádání – transparentní jako nikdy předtím.

Kreativní destrukce dává tušit, že tolika hotelů za takové ceny není třeba, tolika taxi za takové ceny také ne. A také to, že ani mnohé z regulací vlastně nepotřebujeme. Ohrožen je hoteliér, taxikář a úředník. Jejich výdělek, nikoli vlastní kvalita života. Vytvářejí tedy jakousi koalici, jejímž společným zájem je kreativní destrukci oddálit. A zaštiťují se těmi, jimž nové platformy život ničí objektivně.

Kauza Uber ukazuje, že ani soudy nemají jasno. Co se tedy v případě Airbnb nejprve oprostit od všemožných lobbistických tlaků? Co dát prostor nejprve tomu, aby se řešení hledala na úrovni jednotlivých domů, v rámci sousedských vztahů nebo společenství vlastníků jednotek?

Přivolat policii kvůli rušení nočního klidu, ničení společných prostor či nedodržování hygieny lze přece už na základě stávající legislativy. Proč tyto problémy řešit na úrovni státu či měst a obcí, a vylít tak s vaničkou dítě, když je lze adresněji řešit na úrovni konkrétního domu?

Odvysíláno v Českém rozhlase Plus.