Česká národní banka dále zpřísnila kritéria pro pořizování hypoték, aby zchladila realitní bublinu. Odvolává se i na zahraničí. Jenže tam už jsou tyto regulace pod palbou kritiky, píše v komentáři pro Mladou frontu Dnes Lukáš Kovanda.
Od října bude zase o něco těžší získat hypotéku. Česká národní banka zavádí další kritéria, která bude muset žadatel splňovat. Už nebude hrát roli jen to, kolik dává na kupovanou nemovitost ze svého a kolik si na ni bere ve formě hypotečního úvěru. Kritériem nyní bude také to, jak velký je jeho dluh v poměru k ročnímu příjmu a jak velké jsou jeho splátky k příjmu měsíčnímu.
Zhruba od roku 2010 centrální banky ekonomicky rozvinutějšího světa mohutně zavádějí nový druh regulací. Jejich součástí je i celkem důkladná regulace hypoték. ČNB v tom tedy rozhodně nejede sama. Ráda se ostatně při zavádění regulací odvolává na to, že „v zahraničí to dělají také“. Budiž. Už však nedodává, že tam tato praxe čelí sílící vlně kritiky.
Jedním z kritiků je přední americký ekonom Michael Bordo. Ten loni v prosinci publikoval na Stanfordově univerzitě studii, která upozorňuje na nebezpečí plynoucí ze současné posedlosti centrálních bankéřů finanční stabilitou. Prý se jim sice podaří zabránit několika menším krizím, ale ve výsledku způsobí ještě větší krizi, než byla ta z let 2007 a 2008. Bordo zmiňuje právě ten typ regulací, v jejichž rámci nyní bude ČNB přísněji regulovat hypotéky. Připomíná také fatální omyl hasičů v Yellowstonském národním parku. Ti se před lety v rámci snahy o dokonalost rozhodli zlikvidovat sebemenší oheň a zachránit tak i křovinatý podrost. To však neměli dělat. Když jednou při velké bouři udeřilo víc blesků najednou, oheň se mlázím šířil rychleji. Nakonec požár zničil mnohem větší území, než kdyby hasiči nechali malé požáry udělat svoji přirozenou práci.
Stejnou chybu nyní činí centrální bankéři mnohde ve světě. V rámci snahy o dokonalost, o uhašení sebenepatrnějšího doutnání, vytvářejí podmínky, které jednou mohou vyvolat další světovou finanční krizi. Tu minulou, která udeřila před deseti lety, mají také částečně „na triku“. V prvních letech milénia zejména americká centrální banka totiž nechala svoji základní úrokovou sazbu „příliš dlouho příliš nízko“. Ale podobně jednala i ČNB v letech 2013 až 2017, kdy prováděla svůj intervenční režim. Několik dní po jeho zahájení, v listopadu 2013, guvernér ČNB Singer národ vyzval, aby kupoval „auta, pračky, byty, že levněji už nebude“. Ano, ČNB tehdy nijak neskrývala, že její intervenční režim má navyšovat i ceny nemovitostí.
Centrální banka nakonec zjevně roztočila ceny realit více, než chtěla. Svým intervenčním oslabováním české koruny umocnila efekt nulových úrokových sazeb. Průměrná sazba hypoték v Česku tak klesla na historicky nejnižší úroveň. Nízké, resp. dokonce záporné úroky třeba na bankovních vkladech, resp. dluhopisech, pak z nemovitostí – alespoň s nějakým výnosem – udělaly atraktivnější investiční příležitost. Peníze do nich ve velkém sypali zahraniční spekulanti, investiční fondy i banky.
Samozřejmě, to, že loni zdražovaly nemovitosti v Česku nejrychleji v celé Evropské unii, není jen výsledek kroků ČNB. Důvodem je třeba i známý fakt, že se u nás kvůli mizerné legislativě staví méně, než by mělo. Jenže ČNB svoji spoluvinu zcela smazat nemůže. Ostatně třeba studie vydaná pod hlavičkou švýcarské centrální banky roku 2012, nazvaná „Housing Bubbles and Interest Rates“, promlouvá docela jasně. Na souboru čtrnácti zemí OECD dokládá, že „existuje úzká souvislost mezi politikou nízkých úrokových sazeb a nafouknutím realitní bubliny„. Jestliže jsme výše uvedli, že centrální banky hasí sebenepatrnější doutnání v rámci své snahy o dokonalost, možná to tedy není přesné. Možná bychom měli říkat, že ona doutnání hasí kvůli vlastním výčitkám svědomí. Důkazů, že příliš nízké sazby nafukují ceny nemovitostí, máme hodně. A důkazů, že ČNB úroky držela příliš dlouho abnormálně nízko, také.
Když nastala minulá světová finanční krize, mnohé evropské země zavedly zvláštní bankovní daň. Například Maďarsko, které ji zavedlo jako jedna z prvních zemí EU, ji zdůvodnilo následovně: banky se musí skládat do fondu, ze kterého budou zachraňovány při příští krizi. ČNB u nás argumentuje – a dlužno říci, že správně –, že zvláštní bankovní daň je nesmysl, protože banky s ní spojené náklady přenesou na běžnou klientelu. Takže i proto ji v Česku zatím nemáme, navzdory snaze zejména ČSSD o její zavedení.
ČNB ale svoji argumentaci, proč bankovní daň nechce, opírá o fakt, že Česká republika patří k několika málo zemím EU, kde při finanční krizi nebyly banky zachraňovány ani haléřem veřejných peněz. Tuzemské banky zkrátka jednaly obezřetně. Česko v té době žádnou bankovní ani finanční krizi nemělo. Rozjela se u nás ovšem ekonomická krize. Ne však jako důsledek selhání našich bank, ale jako důsledek citelného krizového propadu celé globální ekonomiky, jenž nastal v souvislosti s finanční krizí v mnoha zemích světa.
Takže ČNB v jednom případě českým bankám věří a vyzdvihuje jejich obezřetnost (pročež tedy ani nevolá po zvláštní bankovní dani a fondu z jejího inkasa jako v Maďarsku). Zato v jiném případě je dále spoutává tužší regulací hypoték, čímž vlastně říká, že banky obezřetné nejsou a rozpůjčují kdekomu. Z tohoto postoje čiší zjevná nekonzistence. Jednou tak, podruhé onak. Centrální banka by měla být čitelnější a nedělat některé věci jen proto, že je dělají jinde.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
