Čína, Řecko, Kolumbie. Tyto země v letošním roce spojuje jedna věc. Korunová investice do jejich klíčového burzovního indexu letos vynáší více než investice do indexu kterékoli jiné země světa. Kdo na Nový rok nakoupil akciové portfolio, které svým zastoupením i váhami kopíruje hlavní index šanghajské burzy, do včerejška svou investici zhodnotil v korunovém vyjádření o 35,2 procenta. S odstupem následuje hlavní index z Atén, jenž ke včerejšímu dni za letošek přidával zhruba 26 procent. Kolumbijská burza letos vynáší přibližně 24 procent. Pro srovnání klíčový ukazatel amerických akcií, index S&P 500, za letošní rok zhodnotil v korunách přibližně o 17 procent.
Důvodem návratu optimismu na šanghajský parket, jehož hlavní index loni ztratil zhruba 25 procent, jsou mohutné peněžní injekce v režii Pekingu. Kromě jiného spočívají ve snižování rezervních požadavků bankám. Zatím naposledy se Peking k tomuto kroku odhodlal letos v lednu. Není náhoda, že pár dnů po snížení požadavku na nejslabší úroveň od roku 2007 nastal na šanghajské burze velký zvrat.
Ten mechanismus není složitý. Snižování rezervních požadavků kladených na banky usnadňuje podnikové úvěrování. Kola ekonomiky se tím sice roztáčejí, ale zároveň bobtná hora dluhu. A ta už je v Číně opravdu nebezpečně vysoká. Čínský podnikový dluh přesahuje úroveň 160 procent HDP celé země. Jedno možné nebezpečí, které z toho plyne, je prasknutí bubliny. Druhé spočívá v tom, že prostředí nízkých úrokových sazeb vytváří podhoubí pro přežívání nepříliš produktivních a nepříliš efektivních „zombie podniků“, které v důsledku umrtvují celou ekonomiku. A to natolik, že je třeba ji nakopávat stále větším přisypáváním na hromadu dluhu.
Zatím ale Peking tato dvě rizika – a vzhledem k významu čínské ekonomiky to jsou rizika pro celý svět – podstupuje. Takže ze včerejších čísel, která hovoří o čínském růstu, tamním průmyslu i maloobchodu za první čtvrtletí, se zdá, že ekonomiku se zase jednou nakopnout podařilo. Nemají v tom pochopitelně prsty jenom volnější rezervní požadavky. Roli hraje také stimulace fiskální, jako je snižování daní, investice do infrastruktury nebo čerstvě ohlášená možná opatření na podporu nákupu automobilů řadovými Číňany.
A čínskou ekonomiku jistě nakopl také poměrně příznivý mezinárodní vývoj, zejména opětovný příklon klíčových centrálních bank ve světě k volnější měnové politice či nadějná vyhlídka na smír v obchodní válce se Spojenými státy.
Dobrá čínská makroekonomická čísla vítají – snad kromě pekingského politbyra – málokde tak vřele jako v Německu. Náš západní soused se zatím zdráhá svou ekonomiku stimulovat a dává přednost oddlužování. Včera německé ministerstvo hospodářství opět snížilo svůj odhad letošního růstu největší evropské ekonomiky. Měl by činit jen 0,5 procenta. Přitom ještě před rokem Němci počítali s tím, že letos jejich hospodářství nabobtná o více než dvě procenta. Nelze vyloučit, že svůj odhad letošního růstu bude tváří v tvář horšícímu se německému výhledu muset přehodnotit také české ministerstvo financí.
Takže to nakonec vypadá, že si můžeme gratulovat alespoň za ty Číňany. Berou na svá bedra olbřímí dluh, čímž nejprve pomohou ekonomice své a posléze ekonomice německé. V roce 2016 se Čína poprvé stala největším německým obchodním partnerem, přičemž Německo je největším evropským obchodním partnerem Číny trvale už přes 40 let. Zprostředkovaně z toho logicky těží i české hospodářství. Právě to, jak Čína svou ekonomiku stimuluje na dluh, zároveň trošku mírní asymetrii i ve vzájemných česko-čínských ekonomických vztazích.
Pravda, v roce 2009 činil deficit českého obchodu s Čínou méně než 200 miliard korun, loni přesáhl 500 miliard. Na druhé straně bobtnající čínský podnikový dluh povzbuzuje poptávku Číny po německé produkci, což v důsledku pomáhá i Česku, které je s Německem spojeno zejména subdodavatelskou pupeční šňůrou.
Dokud čínské další a další zadlužování funguje, můžeme za ně být rádi i my. Až přestane fungovat, bude zle. Nám i zbytku světa.
V roce 2016 se Čína stala největším obchodním partnerem Německa. Německo je největším evropským obchodním partnerem Číny už 40 let.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
