Číňané sráží Ameriku, hodnocení jejího dluhu

Čínská ratingová agentura snížila hodnocení amerického dluhu. Věří již méně ve schopnosti USA splácet své finanční závazky. Je to odveta? Další bitva měnové války?

Strýček Skrblík by se Číňanům divil. Zatímco on tak rád plave a skotačíve svém trezoru plném peněz, hospodářští kormidelníci druhé největší světové ekonomiky se dalšího přílivu peněz obávají. Strachují se totiž, že se v těch penězích – a bublinách – utopí nynější slibný ekonomický růst země. Vrásky jim dělá zvláště čerstvé opatření Fedu, americké centrální banky, který rozhodl – v rámci takzvaného kvantitativního uvolňování – napumpovat do americké ekonomiky dodatečných 600 miliard dolarů. To může dosti dobře povzbudit spekulativní kapitál, pro nějž je právě Čína značným lákadlem.

„Je pravděpodobné, že zásah Fedu přispěje k přifukování bublin, zejména v rychle rostoucích, rozvíjejících se ekonomikách,“ dáváSebastian Mallaby, ekonom vlivného washingtonského Výboru pro zahraniční vztahy, najevo, že situací jsou roztrpčeni nejen Číňané. Ti už se jistí – šéf tamní centrální banky uvedl, že země užije kapitálových kontrol, aby zabránila přílivu spekulativního kapitálu. Spekulanty asijská ekonomika láká zejména pro své poměrně vysoké úrokové míry a pro vyhlídky dalšího zhodnocování měny, jüanu, která v minulém týdnu zpevnila vůči dolaru na nejvyšší úroveň od roku 1993. Do protiútoku vyrazila i čínská ratingová agentura Dagong Global Credit Rating, která snížila hodnocení kvality amerického dluhu ze známky AA na A+.

Jestliže americká administrativa po léta Čínu kritizuje, že drží jüan uměle podhodnocený, čímž straní svým vývozcům, a prohlubuje tak globální ekonomickou nerovnováhu, pak nyní to vypadá, že jen káže vodu, zatímco pije víno, soudí Mallaby. Pumpování peněz do americké ekonomiky totiž samozřejmě znehodnocuje dolar – Amerika tak v konečném důsledku rovněž nahrává vlastním vývozcům, jen tak činí trochu jiným způsobem.

Zlověstná inflace

Americká centrální banka ovšem aktuální kvantitativní uvolňování obhajuje předně nikoli – což je pochopitelné – jako ochranářskou pomoc vývozcům, ale coby nutný prostředek na podporu vlastní ekonomiky. Ta se potýká s téměř desetiprocentní mírou nezaměstnanosti. Navíc jsou podle Fedu patrny deflační tlaky, a tak by bylo záhodno, aby tempo inflace zrychlily na uspokojivou úroveň. Opravdu, více peněz v ekonomice mívá inflační účinky. Mnozí ekonomové ovšem varují, že pumpování peněz se v delší perspektivě projeví růstem cen, který bude až příliš překotný, nežádoucí, zlověstný.

Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2008, ale tvrdí, že to jsou právě tito „inflacionisté“, jak je označuje, kteří ve skutečností škodí americké ekonomice. Ač jsou prý Spojené státy na prahu deflace – což je ničivý pokles cen -, „inflacionisté“ stále dokola varují před katastrofickým vzestupem cen. To pak podle Krugmana vede k tomu, že zásahy Fedu jsou polovičaté – právě proto, aby si „inflacionisty“ příliš nerozhněval. „Co je to 600 miliard pro patnáctibilionovou ekonomiku?“nechal se nedávno slyšet. Je pro člověka, jenž bere 15 tisíc korun, šest stovek hodně, nebo málo? Záleží na názoru. Ovšem je třeba si uvědomit, že Fed těch 600 miliard dolarů vlastně vytváří „z ničeho“, nejsou to peníze vytvořené díky nějaké reálné ekonomické aktivitě, jsou to rezervy nově připsané komerčním bankám. Z tohoto hlediska zase o tak nepatrné množství jít nemusí.

„Krugman ekonomii nerozumí“

A jestliže dnes Krugman, jenž je rovněž vlivným komentátorem deníku New York Times, povzbuzuje administrativu, aby do ekonomiky sypala ještě více peněz, pak vzpomeňme na počátek tisíciletí, kdy jako cestu z recese způsobené splasknutím technologické bubliny rázně doporučoval i obhajoval snížení úrokových sazeb (tedy příliv peněz do ekonomiky). Právě tento tehdejší krok americké centrální banky je dnes obecně považován za klíčovou příčinu vzniku finanční krize.

„Krugman téměř povzbuzoval Fed, aby úmyslně přifoukl nemovitostní bublinu,“ řekl loni autorovi blogu investor Peter Schiff, jeden z mála ekonomů, kteří finanční krizi přesně předpověděli. „Krugman prostě ekonomii nerozumí – navzdory tomu, že dostal Nobelovu cenu.“

Zatímco tedy Čína či třeba Německo dávají najevo nesouhlas s činy Fedu, jež považují za globální hazard, Krugman je naopak má za docela nevinné a vytýká jim nedostatečnou razanci. „Aktuální kvantitativní uvolňování je vlastně jen rozhodnutím administrativy zkrátit dobu splatnosti dluhu. Rozhodnutím splatit obligace s dlouhou dobou splatnosti a půjčovat si místo toho krátkodobě,“ uvažuje. Je podle něho vůbec otázka, zda se tím Fedu podaří splnit, co zamýšlí, tedy snížit dlouhodobé úrokové sazby. Čína, která je tak kritická, nemá pak Spojeným státům co vytýkat, míní dále Krugman, neboť sama měnu manipuluje historicky bezpříkladným způsobem. A Němci? „Nejdříve Ameriku kritizují pro její deficity a pak útočí na opatření, která mohou – oslabením dolaru – přispět ke snížení těch schodků.“

Závody v znehodnocení

Krugmanova ostrá slova jako by dávala tušit, že svět po dvou letech, kdy dokázal poměrně dobře spolupracovat při hledání cest z krize, zabředá do sporů, za nimiž je až příliš patrná snaha jednotlivých států či regionů stranit svým zájmům. Na druhou stranu je to zřejmě pochopitelné: Amerika se potýká s nezaměstnaností, mnohé evropské země -a zdaleka ne pouze Řecko či nejnověji Irsko – zase mají na krku závažné problémy se zadlužením a voličům již docházejí i ty poslední zbytky trpělivosti. Chtějí, aby ekonomiky kvetly jako před krizí. Jenže politici jim toto přání ne a ne splnit. Politici tak přemítají – či už je rovnou praktikují – nad závody ve znehodnocování měn (vžilo se označení „měnové války“), jež krátkodobě mohou dané zemi pomoci, dlouhodobě však jsou kontraproduktivní, ba krajně nebezpečné. A mnozí ekonomové zase pro jistotu hovoří o nutnosti smířit se s „novým normálem“ – tím mají na mysli pokrizovou hospodářskou realitu západního světa, jež se má vyznačovat dlouhodobě mdlým ekonomickým růstem, vyšší nezaměstnaností, nízkou důvěrou spotřebitelů i investorů v ekonomiku a dalšími neblahými jevy.

Ostatně uchylování se jednotlivých zemí k protekcionistickým snahám – v důsledku expanzivní měnové politiky Spojených států – přiznává i Kevin Warsh, člen rady guvernérů Fedu. Jeho slova trochu působí, jako by střílel do vlastních řad. Ukazují však, že vrcholní představitelé americké centrální banky mají na zřeteli globální dopady kvantitativního uvolňování a podobných extrémních opatření. Warsh rovněž upozorňuje, že ono rozhodnutí, do června 2011 postupně napumpovat 600 miliard, bude podléhat pravidelnému přezkoumání. „Opatření Fedu mohou být změněna, jestliže se podaří dané cíle splnit, jestliže se zamýšlené přínosy nedostaví anebo bude-li hrozit přerod potenciálních rizik v akutní nebezpečí.“

Je dobře, že představitelé Fedu nemluví podobně vyhroceně jako Krugman. Přece jenom jsou Spojené státy stále s přehledem největší světová ekonomika. Udávají tón. V globalizaci i případném ochranářství. Bude lépe, když měnové války budou probíhat třeba v animovaném Kačerově, nikoli v reálném světě.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin