Pouze čtvrtina českých zaměstnanců se chystá říci si o přidání. To je nejméně ze 46 zemí, v nichž poradenská společnost PwC svůj průzkum prováděla. Postoj českých zaměstnanců je zvláště zarážející po přihlédnutí k tomu, že Česko vykazuje jednu z nejvyšších měr inflace ze sledovaných zemí. Rapidní inflace by měla Čechy pobízet k tomu, aby si říkali o přidání v mnohem vyšší míře. Měli by žebříčku PwC spíše vévodit než být na jeho chvostu.
To však není vše. Ještě více zarážející je umístění Čechů po přihlédnutí k tomu, že Česko vykazuje ze sledovaných zemí vůbec nejpřehřátější trh práce. Česká republika má dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti nejen mezi zeměmi EU, ale také OECD. Taková situace by měla zaměstnancům nahrávat, aby si mohli o přidání říci úspěšně. Prostě proto, že zaměstnavatel je nemá na vyprahlém trhu práce kým nahradit.
Jenže se tak vůbec neděje.
To, že si Češi neříkají o přidání jako jiné národy, ještě navíc navzdory vysoké inflaci a nízké míře nezaměstnanosti, se velmi hodí zejména firmám a podnikám působícím v ČR a pak také České národní bance.
Firmy a podniky v Česku loni markantně navyšovaly své zisky. Použily narativ války na Ukrajině a energetické krize, jimž zdůvodnily své vlastní zdražení – zdražení ještě nad rámec objektivního růstu nákladů. Politici tento narativ pomáhali leckdy utužit, neboť vytvářeli dojem bezprostředního ohrožení Česka válkou, například zavedením toho, co označili za „válečnou daň“. I „válečná daň“ u veřejnosti vytvářela dojem, že o náklady související s válkou – bezprostředně ohrožující všechny – se musí spravedlivě podělit celá společnost.
Ve skutečnosti ale navýšení nákladů vyvolané válkou bylo slabší, než o kolik firmy a podniky zdražily. I z důvodu tohoto zdražení tak Česko vykazovalo jednu z nejvyšších inflací v EU.
Přitom si ovšem čeští zaměstnanci neříkali a neříkají o přidání tolik jako jinde ve světě, kde je navíc inflace zpravidla nižší.
Češi jsou tedy jako pomyslné ovečky holeni hned dvakrát.
Zaprvé, firmy a podniky se na nich „pakují“, takže podíl marží a zisků na celkovém výkonu ekonomiky narůstá, jak shledává i studie uveřejněná Českou národní bankou (zde). Zadruhé, vysoké zisky firem podporuje právě i to, že Češi „drží pusu a krok“ a vyšší ziskovost svých zaměstnavatelů ochotně mlčky tolerují, aniž by si řekli o (odpovídající) přidání. A to i přesto, že jim samotným leckdy citelně životní náklady narůstají.
České národní bance se to, že bojácní čeští zaměstnanci „drží pusu a krok“ hodí z toho důvodu, že se tak díky tomu neroztáčí mzdově-inflační spirála. Proti ní by musela ČNB zasáhnout dalším zvýšením své základní úrokové sazby. Vyšší sazba by ale firmám a podnikům zdražila jejich úvěry a nahlodala tedy jejich ziskovost.
Takže to, že si Češi neříkají o přidání tolik jako jiné národy, se hodí firmám podnikům také hned dvakrát. Zaprvé, mastí si tak vlastní kapsu přímo tím, že nemusí zvyšovat tolik mzdy. Zadruhé, z důvodu bojácnosti českých zaměstnanců se neroztáčí ona mzdově-inflační spirála, takže ziskovost firem a podniků zůstává relativně vysoká i díky levnějším úvěrům.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
