Český rok s krizí

Ještě loni někteří optimisté věřili, že finanční krize se přes české hranice nepřelije. I oni už vystřízlivěli. Nezaměstnanost roste a rychlý obrat k lepšímu není jistý.

Krize do Česka oficiálně dorazila počátkem roku 2009. Tehdy totiž vláda Mirka Topolánka definitivně přestala vytrubovat teze o „ostrůvku bezpečí“, jimiž občany krmila po celý loňský podzim, a jala se jednat. Ministerský předseda jmenoval v první polovině ledna Národní ekonomickou radu vlády čili NERV, sestávající z deseti figur: tváří byznysu, akademické půdy i politiky. Zapamatovatelný název týmu – z hlediska marketingu výtečný tah – jako by předznamenal, že výstupem jeho činnosti bude zejména (sebe)propagace členů, mediálně nyní sledovaných bedlivěji než jindy.

Ve vleku

Ostatně, i oni sami si do značné míry uvědomovali symboličnost svého angažmá a zpravidla potvrzovali, že malá otevřená ekonomika typu té české bude tak jako tak ve vleku mezinárodních turbulencí a situace na větších trzích. „Jedenaosmdesát procent českého hrubého produktu je exportováno, a proto je pro nás fundamentální podpora poptávky v celé Evropě. Balíček v Německu může být pro nás důležitější než ten náš,“ řekl v lednu TÝDNU Michal Mejstřík, jenž v týmu reprezentoval hlavně akademickou půdu, řídí totiž Institut ekonomických studií Univerzity Karlovy.
Mejstříkova slova záhy potvrdil krok německé vlády Angely Merkelové, která v témže měsíci uvedla takzvané šrotovné. Státní dotace na nový vůz za předpokladu sešrotování toho starého se stalo hitem -ještě v srpnu se u našich západních sousedů prodalo o 28 procent vozů více než ve stejný měsíc o rok dříve. Ačkoli počátkem září prostředky vyčleněné německou vládou na tento program došly, výrobci automobilů si jej nemohli vynachválit; profitovali z něho zejména producenti menších automobilů: například značky Opel, Volkswagen či Škoda Auto. Mladoboleslavská automobilka tak oproti roku 2008 prodala během prvních devíti měsíců letošního roku na německém trhu o 61,6 procenta více vozů.
Žádný div, že šéf ruského Volkswagenu Martin Jahn, jenž byl současně členem NERVu, vehementně hájil zavedení šrotovného i v České republice. Té myšlenky se nevzdal dodnes. V rámci vládního poradního týmu byl však v menšině, a tak
Česká republika dosud opatření nezavedla – navzdory tomu, že se německé šrotovné dočkalo mnoha „kopií“ v jiných zemích včetně Spojených států.

Hloupé šrotovné

Ekonomové totiž ve většině případů takovému zásahu razantně – a dodejme, že rozumně oponovali. „Šrotovací prémie“ totiž v důsledku není ničím jiným než přesunem peněz od těch občanů, kteří si nové auto nepořídí a ani nejsou nikterak navázáni na autoprůmysl, k těm, již si vozidlo koupí nebo nějak získávají, daří-li se i výrobcům aut. Trh jako takový je opatřením křiven, jelikož vládní peníze míří do jediného odvětví, zatímco ostatní sektory přicházejí zkrátka -a ony vládní peníze, to není nic jiného než dluh budoucích generací.
Postoj ekonomů ke šrotovnému svébytně vystihuje Peter Schiff, jeden z mála analytiků, kteří skutečně předpověděli finanční krizi. K americkému šrotovnému, jež bylo v létě uvedeno pod názvem „Cash for Clunkers“, pro TÝDEN tehdy uvedl: „Poslední, co jako země potřebujeme, je podněcovat lidi, aby si na sebe vzali ještě větší dluh. A přesně k tomu vede šrotovné. Podněcuje lidi, kteří nejsou zadluženi, aby si na sebe vzali dluh. Říká jim: máte auto, které je vaše, vlastníte je, nejsou na něj již žádné platby, máte je už zadarmo my vám zaplatíme za jeho sešrotování tak, aby je nikdo nemohl používat. Pak si budete muset vzít půjčku no nové – zadlužíte se. Je to prostě ta nejhloupější věc, kterou můžeme udělat.“
Ale vraťme se zpět do České republiky. To, jak moc je ve vleku mezinárodního dění a jak málo ji světoví investoři odlišují od zbytku střední a východní Evropy (která se spíše bere za region s jakousi mezinárodní váhou), se názorně ukázalo i v únoru.

Argentina na Dunaji?

Po krachu tuzemských sklářů, při stále patrnějším zadrhávání ekonomiky, po definitivním vale pohádkám o „bezpečném ostrově“ a hlavně po prognóze České národní banky, která poprvé předpověděla, že hospodářský růst bude záporný, začala tehdy nervóznět nejen ta část lidu, jíž byla krize doposud lhostejná, nýbrž kupodivu i mezinárodní odborný tisk. The Financial Times i The Economist napsaly v přibližně stejný čas o České republice zjevné nesmysly jeden z článku dokonce zemi přirovnal k „Argentině na Dunaji“ -, které musela vyvracet až Česká národní banka. Byla nucena například mezinárodní investorskou obec uklidnit, že české domácnosti rozhodně nemají většinu úvěrů v eurech či francích, a že tedy padající koruna není stejnou hrozbou jako kolabující forint v nedalekém Maďarsku.
Ať tak či onak, fámy o kolapsu české ekonomiky přispěly k oslabení české koruny globální investoři a mezinárodní tisk Česko prostě hodili do jednoho pytle se sousedními zeměmi. Takové uvažování ostatně TÝDNU potvrdil i Kenneth Rogoff, někdejší hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu. „Očekávám, že v první vlně po případném vyhlášení platební neschopnosti některé ze zemí regionu střední a východní Evropy trhy prostě rozlišovat nebudou.“
Pesimismus globálních investorů dosáhl svého vrcholu počátkem března, kdy se na dno propadly klíčové světové akciové indexy. Od té doby lze říci, že burzy sledují víceméně růstový trend. Hned v půli března vlil trochu optimismu na světové trhy i Ben Bernanke, šéf americké centrální banky. „Zabránili jsme riziku deprese. Teď musíme systém uvést zpátky do chodu,“ nechal se slyšet. A tak se také dělo.

Pučící burzy

Během jara tak rostla jako z vody nejen nejrůznější květena, leč též mnohé ceny a ekonomické ukazatele. Přibližně do poloviny června z prosincových minim zdražilo stříbro skoro o šedesát procent, měď o devadesát, kukuřice o 45, ropa o 113 procent. Ruským státem ovládaný energetický kolos Gazprom věštil stejně jako loni tou dobou, že barel bude co nevidět stát 250 dolarů. Ukazatel Reuters/Jeffries CRB Index, který sleduje pohyb devatenácti druhů surovin, vyskočil v květnu o čtrnáct procent, nejvíce od roku 1974. Ze zimních minim čile rostly i burzovní indexy: ukrajinský trh hlásil nárůst 125 procent, vietnamský 116 procent, indonéský 76 a indický 87 procent.
I přes tyto vzestupy varovali světoví politici před deflací, tedy obecným a setrvalým poklesem cenové hladiny. „Deflační jaro“ bylo ovšem vystřídáno „inflačním podzimem“ nyní sílí spíše obavy z enormního růstu cenové hladiny. Množí se totiž ekonomové, kteří hlásají, že jarní „pučení“ světových burz bylo do značné míry způsobeno jen stimuly a litím peněz do ekonomik, nikoli vyhlídkami na svěží růst produktivity či zisků společností. „Firmy a podniky nemohou dostatečně rychle utratit všechny ty vládní biliony poskytnuté při sanacích, a tak se tyto peníze přelévají na finanční trhy,“ poznamenal už na jaře Gerald O´Driscoll z Cato Institute, někdejší viceprezident Citigroup a dallaské pobočky americké centrální banky. „Již nyní se rodí enormní inflace, enormní deprese nebo obé najednou.“
Ze stejného důvodu kvůli enormnímu množství peněz v ekonomice se mnozí ekonomové obávají právě i inflace. A někteří mluví i o hyperinflaci. Růst cenové hladiny prý nepůjde zkrotit i z důvodu závratného zadlužení řady ekonomik, zejména té americké, které se výrazně prohloubilo právě stimulacemi a poskytováním záchranných peněz. „Fiskální deficit v USA nyní navíc činí dva biliony dolarů. Hned tak neklesne, spíše vzroste. Zadlužení americké vlády tedy bude dramaticky narůstat a Fed (americká centrální banka, pozn. red.) bude muset i v budoucnu držet úrokové sazby na uměle snížené úrovni – tak jako po roce 2001,“ soudí Marc Faber, globální investiční guru, který aktuální finanční krizi předpověděl stejně jako předtím internetovou bublinu či burzovní krach v roce 1987.
„Pokud by totiž Fed sazby zvýšil, úroky z dluhu dramaticky vzrostou, takže pak třeba nastane situace, kdy bude padesát procent rozpočtu toho, co se vybere od daňových poplatníků vynakládáno pouze na pokrytí úroků z vládního dluhu. Jediné, co Americe zbude, bude možnost tisknout více peněz. A to nakonec povede k vysoké inflaci, k hyperinflaci,“ dodal Faber v říjnovém rozhovoru pro TÝDEN.

Přijde druhé dno?

Nutno podotknout, že někteří významní ekonomové se neobávají ani deflace, ani inflace. „Tak jako Fed dokázal zabránit deflaci, předejde jistě i citelnější inflaci,“ řekl na podzim TÝDNU Edmund Phelps, nositel Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2006. A ještě něco je nutno podotknout. Ačkoli akciové trhy od března více či méně rostou, onen vzestup je skutečně odrazem ode dna, od poměrně hlubokého dna. Ani zdaleka se ještě nedá hovořit o návratu nad předkrizové úrovně. Navíc akciové trhy reflektují spíše vyhlídky ekonomik, a tudíž se pohybují v předstihu před takzvanou reálnou ekonomikou, tedy tou, jež nejvíce zajímá běžné občany. „Indexy burz se pohybují v předstihu před reálnou ekonomikou dna dosahují dříve a dříve též rostou. Naopak opožděné ukazatele typu míry nezaměstnanosti dosahují dna až poté, co se na ně hospodářský cyklus již propadl, když už ekonomika oživuje,“ řekl již v létě TÝDNU Robert Fogel, další z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii získal ji roku 1993. „Nezaměstnanost tedy pravděpodobně ještě poroste.“
Nemýlil se. Počátkem října se míra americké nezaměstnanosti přehoupla poprvé od roku 1983 přes deset procent. V České republice zase počet nezaměstnaných letos
ve třetím čtvrtletí rostl nejprudčeji od roku 1993. V září přitom míra nezaměstnanosti činila 8,6 procenta bez práce bylo půl milionu lidí, přičemž některé prognózy hovoří o jejím růstu nad deset procent v příštím roce. Radostný není ani výhled týkající se vzestupu tuzemské ekonomiky. Například podle listopadové prognózy České národní banky to vypadá na expanzi ekonomiky v příštím roce jen o 1,4 procenta při letošním propadu o 4,4 procenta.
Zaskočí-li světové trhy například příchod druhého dna nebo splasknutí asijské bubliny což jsou dvě hrozby, o nichž se na podzim živě spekuluje -, bude třeba již tak nepříliš růžové odhady pro českou ekonomiku upravit směrem dolů.

Vyšlo v Týdnu.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin