Česko není v rozvratu, zato ale ve spirále prý už ano

Deficit českých veřejných financí v roce 2022 byl dle Eurostatu 3,6 procenta HDP. Přitom deficit veřejných financí eurozóny jako celku byl podle týchž dat Eurostatu loni rovněž 3,6 procenta HDP. Výše deficitu vyjadřuje tempo zadlužování. Nelze tedy tvrdit, že tempo zadlužování České republiky je abnormální. V rámci EU je v podstatě průměrné.

Přitom ovšem Česko vykazuje ani ne poloviční úroveň zadlužení v porovnání s eurozónou. Její veřejné zadlužení loni odpovídalo 92 procentům HDP, zatímco Česko vykazovalo zadlužení 44 procent HDP, jak plyne z dat Eurostatu.

Jinými slovy, zatímco úroveň zadlužení Česka je v porovnání se eurozónou ani ne poloviční a v rámci EU hluboce podprůměrná, tempo zadlužování je aktuálně průměrné. Tvrzení některých českých politiků či expertů, že české veřejné finance jsou rozvrácené, tak nenachází oporu v realitě.

Pokud jsou rozvrácené české veřejné finance, jsou rozvrácené – a ještě mnohem více – veřejné finance celé eurozóny a celé EU. Pak je ovšem otázkou, proč řada z těch, kdož míní, že jsou české veřejné finance rozvrácené, horlí za brzký vstup ČR do eurozóny. Proč přijímat měnu celku, který má veřejné finance mnohem rozvrácenější?

Chiméra o rozvrácených veřejných financích ČR je jedním z největších ekonomických nesmyslů posledních let. Bohužel, uvěřila jí – a chtěla jí uvěřit – i celá řada vládních politiků, takže mají pocit, že pokud lidem hned nezvýší skoro všechny druhy daní, Česko zbankrotuje.

Tempo zadlužování Česka bylo navíc v letech 2020 až 2022 v porovnání s tempem zadlužování eurozóny pomalejší nebo nejhůře stejné, měřeno deficitem v poměru k HDP. V roce 2020 vykázalo Česko deficit v poměru k HDP ve výši 5,8 procenta, zatímco eurozóna měla 7,1 procenta, plyne z dat Eurostatu. Předloni pak Česko mělo deficit 5,1 procenta HDP, zatímco eurozóna 5,3 procenta HDP. A loni, jak už víme, mělo Česko i eurozóna deficit shodně 3,6 procenta HDP.

Česko tedy po celou dobu covidu i loni, tedy v letech svého historicky zcela rekordního zadlužování, vykazovalo pomalejší nebo nejhůře stejné tempo zadlužování jako eurozóna. Ti, kdo straší rozvratem veřejných financí ČR, protože prý trend a tempo zadlužování jsou u nás varovnější, se prostě mýlí.

Osekávání veřejných výdajů, třeba dotací, je jistě správné. České veřejné finance opravdu nejsou v pořádku, ač k rozvratu mají hodně daleko.

Zvyšování daní současný stav veřejných financí zkrátka nijak neopodstatňuje. Až tak špatně na tom nejsme.

Pokud veřejnost uvěří strašení politiků rozvratem a bankrotem ČR, snáze pak přistoupí na zvýšení daní. Zkrátka a dobře proto, že uvěří, že stav veřejných financí je natolik zlý, že není jiné cesty než zvýšit daně.

Pro politiky je přitom leckdy pohodlnější zvyšovat lidem a firmám daně než šetřit u sebe sama. Je snazší řešit deficity a zadlužení na příjmové straně státního rozpočtu než na té výdajové. Ovšem za té podmínky, že se podaří dostatečně vystrašit veřejnost, že není jiné možnosti než zvyšovat daně.

V této situaci se Česko nyní ocitá. Místo aby se úspory generovaly výhradně na výdajové straně státního rozpočtu, nemalá část konsolidačního balíčku, zhruba třetinová, spočívá ve zvyšování celé řady druhů daní.

Takové zvyšování daní ovšem veřejnost při politicky únosných nákladech přijme jen tehdy, pokud bude vyděšená rozvratem a bankrotem veřejných financí.

A takto vyděsit se její podstatnou část zjevně podařilo, přestože pro to není sebemenší opora v tvrdých datech.

Už loni vláda prosadila mimořádné daně a odvody. Veřejnosti je zdůvodnila válkou na Ukrajině. Mělo zůstat jen u nich. Nyní, jak víme, by vláda v rámci konsolidačního balíčku ráda zvýšila i daně, které nejsou mimořádné. Mimořádně zdanění se jí totiž nepovedlo, jak zamýšlela.

Vždyť i když zisk bank a spořitelen v Česku loni poprvé v historii překonal psychologickou hranici 100 miliard korun, když dosáhl úrovně 102,6 miliardy korun, vláda na mimořádné dani bank skoro nic nevybere.

Dosud nejvyššího zisku dosáhly tuzemské banky a spořitelny v roce 2019, a to 89,7 miliardy korun. Po dvou letech poměrně slabých zisků, 2020 a 2021, se tak zisky finančních domů v ČR vrací na trendovou dráhu růstu profitability, na které se pohybovaly před pandemií covidu-19. Samotná výše zisku není v případě bank klíčovým kritériem posuzování výkonnosti. Více vypovídající jsou v tomto ohledu poměrové ukazatele návratnosti vlastního kapitálu nebo návratnosti celkových aktiv, které zisk poměřují právě s uvedenými proměnnými.

Banky v loňském roce těžily z prostředí poměrně vysokých úrokových sazeb. Centrální banky zvyšováním úrokových sazeb bojují proti rapidní inflaci a kvůli výrazné inflaci a inflačním očekáváním stoupají také tržní úrokové sazby. Oboje se příznivě promítá do ziskovosti bank, neboť to navyšuje úrokové marže, a tedy úrokové výnosy. Ty představují klíčový zdroj bankovního zisku.

Ruku v ruce s dlouhodobým růstem ekonomiky dochází přirozeně například k růstu objemu celkových aktiv bank. Právě proto je více vypovídající posuzovat výkonnost bank výše uvedenými poměrovými ukazateli. Z nich neplyne, že by reálná ziskovost bank rostla excesivně. Spíše byl loňský rok návratem ke standardní ziskovosti zdravého bankovního sektoru, jaký ten český dlouhodobě představuje.

Fialova vláda však přesto loni rozhodla zatížit šestici největších českých bank daní z mimořádných zisků. Ta se však vztahuje až k ziskům za letošní rok. Dotčené banky evidentně přistoupily k různým formám optimalizace, aby letos svůj daňový základ snížily. Takže stát nakonec na mimořádné dani bank získá až řádově méně, než zamýšlel. Plánoval od nich mimořádně vybrat až 35 miliard korun.

Zisky bank přitom mohly být loni ještě vyšší, pokud by nová bankovní rada v polovině roku další zvyšování úrokových sazeb „neutla“. Nicméně, alespoň někteří ze členů bankovní rady ČNB se s tím nesmířili. Dnes prý pociťujeme důsledky. Česká ekonomika se totiž už částečně ocitla ve mzdově-inflační spirále, soudí Tomáš Holub, největší z takzvaných jestřábů bankovní rady ČNB.

Holub opakovaně v rozporu se všemi či většinou členů bankovní rady ČNB hlasuje pro zvýšení základní úrokové sazby. Podle jeho přesvědčení je totiž nyní hlavním úkolem měnové politiky bránit právě tomu, aby se tuzemská ekonomika dostala do mzdově-inflační spirály

Zmíněná Holubova slova tak lze vnímat jako zásadní kritiku většiny zbývajících členů bankovní rady ČNB, včetně guvernéra Aleše Michla, kteří tedy v Holubově vidění částečné mzdově-inflační spirále zabránit nedokázali.

Podle Holuba přitom má být zabránění spirále za současných podmínek dvouciferné inflace prioritou před případnými negativními dopady zvýšení úrokových sazeb. S těmi by si, jak také naznačuje, reálná ekonomika (tedy zejména domácnosti a firmy) v situaci velmi nízké míry nezaměstnanosti poradila.

Většina bankovní rady ČNB to ale vidí jinak. Větším rizikem je dle této většiny nyní dopad dalšího zvýšení základní úrokové sazby do reálné ekonomiky. Tato většina bankovní rady už takřka rok drží základní úrokovou sazbu ČNB neměnně na úrovni sedmi procent, přestože i vlastní analytický aparát ČNB doporučuje úrok zvýšit.

Pokud by se česká ekonomika opravdu ocitla ve mzdově-inflační spirále, byť částečné, znamená to, že celkové zkrocení inflace si vyžádá delší čas a napáchá větší ekonomické a sociální škody, než se dosud předpokládalo. K úplnému zkrocení inflace totiž může být s vyšší pravděpodobností třeba například znatelnějšího nárůstu míry nezaměstnanosti.

Věru, mnohem spíše než rozvrat Česku nyní hrozí spirála.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin