Každý měsíc o něco níž a hůř. Tak to letos vypadá s českou ekonomikou. Souběh různých ukazatelů nevypadá pro Česko dobře, ale na tuzemské palubě se zatím hraje a tančí.
Důvěra, kterou k české ekonomice chovají firmy či řadoví spotřebitelé, postupně, ale jistě klesá. V listopadu se opět propadla, nejníže za období od července 2014. Poprvé za více než pět let čeká větší počet spotřebitelů v následujících měsících zhoršení své situace, než kolik jich očekává zlepšení. Mezi lidmi roste zejména obava ze zhoršení vlastní finanční situace.
Dalším takzvaným předstihovým ukazatelem, který statistici sledují, je kromě důvěry v ekonomiku vývoj podmínek v průmyslu. I mezi průmyslníky to ale jde od devíti k pěti. Intenzita zhoršování provozních podmínek ve zpracovatelském průmyslu v listopadu opět nabrala nepříjemně na síle. Zhoršovaly se dvanáctý měsíc v řadě, prakticky nejintenzivněji za celé období od poloviny krizového roku 2009. Z šetření společnosti Markit plyne, že se naše průmyslové podniky potýkají se zrychlující se ztrátou růstové dynamiky výroby i objemu nových zakázek, jak tuzemských, tak zahraničních.
Světlo na konci tunelu zatím vidět není, samá temnota. Na tuzemský průmysl totiž stále tíživěji doléhá nejistý vývoj globální ekonomiky a osudové změny v oblasti automobilové výroby.
V nejbližších letech automobilky celosvětově zruší minimálně 80 tisíc pracovních míst, vyplývá z čísel agentury Bloomberg. Z hlediska české ekonomiky je varovné, že podstatná část těchto pozic bude zrušena v Německu. Na tamním automobilovém průmyslu je naše ekonomika silně závislá. Ve velkém se pracovní místa budou rušit také v USA či Británii. Jen v minulém týdnu oznámily německé firmy Daimler (výrobce mercedesů) a Audi, že dohromady v příštích letech zruší zhruba 20 tisíc míst. Japonská automobilka Nissan svůj provoz zeštíhlí o 12 500 míst.
Co místo montoven?
Důvodem je celosvětově slábnoucí poptávka po automobilech a přechod na environmentálně šetrnější způsob pohonu, zejména elektromobilitu. Globální poptávku oslabuje růst protekcionismu, zavádění cel, zpomalování růstu čínské i světové ekonomiky, ale také nástup online přepravních platforem typu Uber. Ziskovost automobilek nahlodává kromě slabší poptávky také nutnost vyšších investic do výzkumu a vývoje autonomního řízení a dalších technologií, a to včetně těch environmentálně šetrnějších, které vyžaduje striktnější regulace zaváděná v rámci boje s klimatickými změnami.
Letos se celosvětově vyrobí 88,8 milionu osobních aut (včetně vozů typu van nebo SUV), což je meziročně o takřka šest procent méně, plyne z dat společnosti Markit. Automobilky musejí osekávat náklady, což v příštích letech budou řešit i masivním rušením pracovních míst. Uvedená suma 80 tisíc míst podle všeho není zdaleka konečná. Svižný růst mezd, který stále vykazuje česká ekonomika, je tak právě i z důvodu oslabování globálního autoprůmyslu neudržitelný. Česko patří k největším světovým producentům aut s tradičním pohonem na obyvatele, takže se ho problémy autoprůmyslu, zejména pochopitelně toho německého, dříve či později zásadně dotknou.
Podle nových dat ČSÚ rostly mzdy u nás ve třetím čtvrtletí meziročně o čtyři procenta po očištění o inflaci. Takový vzestup má lví podíl na citelném nárůstu reálných jednotkových nákladů práce. To je ukazatel, který vyjadřuje nákladnost práce při zohlednění změny v úrovni produktivity. Produktivita práce sice v Česku loni rostla v rámci EU nadprůměrným tempem, avšak ani to nestačilo ke kompenzaci růstu pracovních výdělků. Loni rostly jednotkové náklady práce v celé EU rychleji než v Česku pouze v Rumunsku. Letos podle podzimní prognózy Evropské komise porostou jednotkové náklady práce u nás reálně meziročně o 1,1 procenta, zatímco v EU jako celku jen o 0,4 procenta. Stále nadprůměrný růst jednotkových nákladů na českou pracovní sílu tedy sráží její konkurenceschopnost na mezinárodním poli, což v příštích letech uspíší nevyhnutelné rušení míst také v českém autoprůmyslu. A nejen v něm.
Co z toho všeho plyne? Česko je na šikmé ploše. Průmysl bezprostředně dusí dopady celní války USA a Číny a související nejistoty, která podvazuje průmyslovou výrobu v Německu. Méně zakázek německých průmyslníků jejich českým subdodavatelům znamená, že náš průmysl musí zastoupit jiný segment, má-li ekonomika dále růst. Částečně se to daří stavebnictví a zejména spotřebitelskému segmentu. Nálada spotřebitelů jde sice také dolů, na příznivé úrovni ji jakžtakž drží pokračující růst mezd a kupní síly obyvatelstva, který však zároveň snižuje konkurenceschopnost české ekonomiky. O tuto konkurenceschopnost přichází v době, kdy neexistuje žádný alternativní model jejího fungování, jiný než montovna tradičních aut a skladiště Evropy.
Jako by Češi blížící se pád do makroekonomické temnoty tušili a chtěli si ještě pořádně užít, než budou muset utáhnout opasek. Podle čerstvých údajů Eurostatu totiž patří k národům EU, které vůbec nejvíce utrácejí za „neřesti“. Tedy za prostituci, drogy, alkohol a tabák. Poměrně vysoký podíl neřestných výdajů Čechů jim přisuzuje třetí místo v EU v tomto nelichotivém žebříčku. Ostře navíc kontrastuje s tím, že naopak mezi všemi národy EU Češi dávají skoro nejmenší část svých výdajů na péči o zdraví. Méně v celé EU vydali už jen Britové.
Jsme na šikmé ploše a pod ní je zatím stále jen temnota. Ale na zítřek nehleď, zatím platí carpe diem!
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
