Guvernér Česká národní banky z přetrvávajících inflačních rizik viní hlavně vládu, resp. její rozpočtovou politiku. Vláda totiž za čtyři měsíce letoška vytvořila historicky rekordní nominální schodek, rovných 200 miliard korun. Jenže sama ČNB ve své dnes zveřejněné prognóze počítá už pro příští rok s tím, že se vládě pohodlně podaří stáhnout schodek veřejných financí pod tříprocentní úroveň odpovídající příslušnému maastrichtskému kritériu pro přijetí eura. Pokud by se tak stalo, půjde nepochybně o politický triumf vládních stran, neboť by tím vlastně splnily svůj klíčový slib. A mohly by dokonce říkat, že se jim alespoň elementárně podařilo veřejné finance ČR stabilizovat. A vlastně budou mít pravdu.
Tuzemské veřejné finance totiž nikdy v žádném rozvratu nebyly, přestože to i mnozí politici současné vlády tvrdili. O tom, že nebyly v rozvratu, svědčí i to, že žádná ze světově významných ratingových agentur Česku své hodnocení – rating – dosud ani o stupínek nezhoršila. Například podle agentury Fitch má jen pět z dvaceti zemí eurozóny lepší rating než Česko. Jde o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko a Finsko.
Navíc, pokud se vládě podaří stlačit schodek veřejných pod uvedenou úroveň tří procent HDP, nutně otupí kritika ČNB, že kabinet může za inflaci. Přitom ČNB pro příští rok prognózuje dle své zmíněné dnešní zprávy schodek pouze ve výši 2,5 procenta.
Jak je možné, že se vládě podle všeho podaří stabilizovat veřejně finance, když se rekordně rychle zadlužuje? Připomeňme, že za čtyři měsíce letoška vytvořila reálně, po očištění o inflaci, schodek jako v souhrnu kabinety vládnoucí v letech 1993 až 2001. Tedy obě Klausovy, Tošovského a z velké části i Zemanova vláda.
Pravda, nynější vláda se v nominálním vyjádření rekordně rychle zadlužuje. Reálně pak zhruba 25krát rychleji než vlády 90. let a přelomu milénia. Maastrichtské kritérium pro přijetí eura spočívající v dosažení maximálně tříprocentní úrovně schodku veřejných financí v poměru k HDP ovšem už příští rok nejspíše vážně splní. Z důvodu rapidní inflace.
Premiér Petr Fiala včera v televizi zopakoval, že je pro něj nepředstavitelné vykazovat třísetmiliardové a vyšší rozpočtové schodky. Pokud v příštích dvou letech vláda skutečně dosáhne toho, že její schodek bude třeba jen několik desítek miliard pod úrovní 300 miliard, což je poměrně realistické, deficit veřejných financí bude nižší, než by odpovídalo úrovni tří procent HDP. To proto, že ukazatel HDP mocně přifukuje právě rapidní inflace. A deficit ve vztahu k HDP je samozřejmě poměrový ukazatel. Čím vyšší je tedy jmenovatel, v tomto případě tedy inflačně nafukovaná hodnota HDP, tím nižší je při daném deficitu, tedy čitateli, hodnota celého poměrového ukazatele.
Snížení schodku pod tříprocentní úroveň tedy opravdu bude klíčovým volebním trumfem stran současné vládní pětikoalice. Budou říkat, že splnily svůj „vlajkový“ slib. A budou mít pravdu.
Co je ovšem podstatou? Rapidní inflace totiž představuje nejen velké zdražování, ale současně také velký přesun bohatství. Od střadatelů a bezdlužných k dlužníkům. A největším dlužníkem je vláda. Jinými slovy, běžní lidé, zejména právě střadatelé, vlastně vládě pomáhají už nyní splácet její dluh právě prostřednictvím vysoké inflace čili inflační daně, které čelí. Aniž by si uvědomovali, že vládě pomáhají její dluh splácet, třeba v podobě vyšších účtů za elektřinu nebo dražších vajec.
Z politického hlediska je na této inflační dani zvláště půvabné to, že se z jejího uvalení vláda může zcela vyvinit, i když to z uvedených kritických slov guvernéra ČNB na její adresu tak nevypadá. Může se v očích podstatné části veřejnosti zcela vyvinit, přestože jí tato inflační daň výrazně pomáhá spravit veřejné finance. A navíc z příslušné inflace, vlastního důvodu navýšení inflační daně, může ještě třeba obvinit své politické oponenty. Podstatná část veřejnosti totiž snadno uvěří tomu, že za inflaci může někdo jiný než vláda. Ta navíc bude deklarovat svůj triumfální úspěch, až příští rok stlačí deficit pod zmíněnou úroveň maastrichtského kritéria. Tím si získá třeba i rozhodující část médií. Stihne to do voleb, které jí to může zásadně pomoci opět vyhrát.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
