Česká ekonomika má stále ráz montovny. Nejde o to urážet tuzemský průmysl ani nikoho z těch, kdo v něm pracují. Výraz „montovna“ je jen mediálně praktické označení pro ekonomiku s nízkou domácí přidanou hodnotou celkového exportu. Tato přidaná hodnota v České republice činí podle aktuálních dat OECD pouze 53,4 procenta. To nás řadí na chvost tabulky zemí, které tato organizace sdružuje. Drtivá většina ekonomicky vyspělých zemí vykazuje její hodnotu v pásmu od 65 do 85 procent. Fakt, že v Česku sídlí pár podniků patřících ke špičce na evropské nebo dokonce světové úrovni, zkrátka ještě neznamená, že jsme přestali být montovnou. Nepřestali.
Od loňského roku navíc můžeme směle prohlašovat, že jsme montovnou, která se přehřívá. Loni i letos nominální mzdy rostou tempem sedmi až osmi procent, při stále ukotvené inflaci. Produktivita práce však stoupá měrou ani ne poloviční. Takový stav není střednědobě a dlouhodobě udržitelný. Potenciálně ohrožuje konkurenceschopnost našich firem. Extrémně nízká míra nezaměstnanosti, nejnižší v zemích EU, která přehřívající se trh práce charakterizuje, představuje žádoucí stav možná ze sociálního úhlu pohledu. Ekonomicky se však jedná o nerovnovážný stav, který může snadno být předzvěstí cyklického útlumu.
Koruna pod svými možnostmi
Skutečnost, že jsme přehřívající se montovnou, má více příčin. Ve světle loni skončené intervence má smysl se tázat, zda je jednou z nich také uměle oslabovaná koruna. Česká měna je i dnes, takřka rok po ukončení intervence, výrazně slabší, než by byla, kdyby se intervence nekonaly. Vůči euru je slabší až skoro o dvě koruny oproti hypotetickému scénáři bez intervence. Takzvaný férový kurs totiž činí 23,50 až 23,80 koruny za euro.
Výraz „férový kurs“ je další mediálně praktickou zkratkou, která značí nominální kurs souznící s reálným rovnovážným kursem a očekávaným inflačním vývojem. Když intervence v roce 2013 začínala, oslabila koruna jak nominálně, tak reálně. Nicméně se předpokládalo, že intervence vyvolá rychlejší růst cenové hladiny a ten že i při nadále nominálně oslabované koruně vrátí reálný kurs – zohledňující právě i inflaci – na svoji rovnovážnou úroveň. To se však nestalo, neboť průsak slabšího kursu do cen zaostal za očekáváním. Tuzemští vývozci mají stále i dnes k dispozici „polštář“ nominálně slabší koruny, byť už není tak velký jako v době, kdy intervence probíhala.
Jak to, že je koruna stále slabší, když už jí v posílení naše centrální banka takřka rok nebrání? Objem intervence čítající přes dva biliony korun byl masivní, protože byla masivní i poptávka po korunách. Její spekulativní složka představuje bezmála dvě třetiny celkového intervenčního objemu. Spekulanti postupně realizují svůj výnos z posílení koruny, čímž tlumí její zhodnocování. Takto mohou jednat ještě dalších pět let, neboť spekulativní, intervencemi stimulovaná poptávka po korunách přesáhla až šestinásobně roční reálnou poptávku, danou zejména pokračujícími přebytky ze zahraničního obchodu. Čili koruna z důvodu intervence může být pod svojí férovou úrovní bezmála jedno celé desetiletí. Oslabení měny má tedy dlouhodobý ráz, nejde jen o krátko- nebo střednědobou záležitost.
Slabá měna firma demotivuje
Rozlišení mezi krátkodobým a trvalejším oslabením měny je přitom zásadní. Letos v únoru publikoval odborný žurnál The World Economy studii, která zkoumá dopad oslabení měny na produktivitu firem. Vychází přitom z analýzy dat týkajících se tisíců jihokorejských firem v období let 2006 až 2013, které zahrnuje i etapu znatelného oslabování korejského wonu v letech 2007 až 2009. Jihokorejská ekonomika je přitom stejně jako ta česká malým a otevřeným hospodářstvím. Klíčovým závěrem studie je, že trvalejší oslabení měny umrtvuje inovační úsilí firem, neboť slabší měna jim poskytuje „polštář“, na němž mohou – co se růstu produktivity týče – zahálet, aniž by to bezprostředně ohrožovalo jejich konkurenceschopnost.
Zatímco trvalejší oslabení měny tedy podvazuje růst produktivity, její posilování naopak růst produktivity podněcuje. Patrné je to třeba z dat z období let 2000 až 2002, kdy citelně zhodnocovala norská koruna. Náročnější situace, které tamní firmy při silnější měně musely čelit, přispěla k růstu míry nezaměstnanosti. Ta v Norsku v letech 2000 až 2004 stoupla z 3,4 na 4,5 procenta. Zároveň se však průkazně podílela na růstu produktivity exportujících firem. Švýcarská data z let 1998 až 2012 (Švýcarsko je opět podobně jako Česko malou a otevřenou ekonomikou) zase dokládají, že zhodnocení měny snižuje zaměstnanost pracovní síly s nízkou kvalifikací, zatímco zvyšuje zaměstnanost té s vyšší kvalifikací, aniž by přitom celková úroveň zaměstnanosti zůstala zásadněji dotčena.
Sečteno, podtrženo, na skutečnosti, že jsme přehřívající se montovnou, nese svůj podíl evidentně i kurs. V kontextu závěrů mezinárodního výzkumu lze říci, že trvaleji slabší koruna opravdu firmy demotivuje od inovačního úsilí a investic do zvýšení produktivity. Je možné, že při silnější koruně by česká ekonomika vykazovala o něco vyšší míru nezaměstnanosti – v kontextu EU však stále podprůměrnou. Přitom by ale v rámci snahy o rychlejší růst produktivity existovala silnější poptávka po pracovní síle s vyšší kvalifikací. Jinými slovy, při silnější koruně by se český trh práce nepřehříval a na rozdíl ode dneška bychom už se přesvědčivě ubírali cestou ze stádia montovny vstříc vyššímu „vývojovému stupni“ ekonomiky.
