Zatímco rouška je symbolem koronakrize z hlediska společenského, z ekonomického pohledu je jím – světě, div se – květák. V některých obchodech byl prý tento druh košťálové zeleniny k mání i za stovku. Podle ČSÚ sice vyšla jeho cena v dubnu průměrně „jen“ na 66,20 Kč za kus. Jenže i to představuje zdražení oproti březnu o 68 procent. A co teprve v porovnání třeba s rokem 1998, kdy z Polska dovážený květák stál pět korun. Nejen matadoři zeleninových koutků tuzemských supermarketů tak mají pocit, že koronakrize vyvrtá do peněženky pořádnou díru. V květnu se čeští spotřebitelé báli inflace dosud nejintenzivněji za celou historii sledování ČSÚ od počátku milénia. Češi se teď obávají zdražování dokonce více než propouštění.
Zelenina kvůli koronakrizi zdražila vskutku citelně, podobně jako ovoce, ačkoli v květnu podle dnešních čísel meziměsíčně zlevnila – na rozdíl od ovoce. Médii pak znějí stesky nad citelnou českou meziroční inflací, momentálně nejvýraznější v EU. Za tu prý stejně jako za drahou zeleninu a ovoce může slabá koruna.
Na první pohled by to mohlo dávat smysl. Koronakrize přece zdražila květák či jiné druhy zeleniny, takže proč by nemohla zdražit i vše ostatní? Inflace, jak známo, se vypočítává ze spotřebitelského koše, jenž zahrnuje zdaleka nejen zeleninu. No a jestliže jde o nejvýraznější zdražování v celé EU, nabízí se vysvětlení, že důvodem je citelné oslabení koruny.
Takový pohled je však zcela mimo. A hned z několika důvodů.
Se zrychlením tempa inflace se široce počítalo už před úderem koronaviru. Například ČNB počátkem února – zhruba v době, kdy byla česká měna poměrně silná a euro za méně než 25 korun – prognózovala, že v dubnu vykáže míra inflace úroveň 3,7 procenta. Nakonec to byla 3,2 procenta. V květnu zase podle stejné prognózy měla meziroční inflace činit 3,2 procenta, nakonec ale odpovídá pouze 2,9 procent, jak dnes oznámil ČSÚ. Pokud něco, tak koronavirus inflaci zpomalil. Třeba způsobil historické zlevnění pohonných hmot.
Mnohem podstatnější pro akceleraci inflace v poslední době byla domácí poptávka. V únoru vykázala takzvaná jádrová inflace, tedy inflace očištěná a kolísavé položky typu cen energií a potravin, své nejrychlejší tempo za celé období od začátku roku 2007. Silná jádrová inflace mocně pohání inflaci spotřebitelskou.
Klíčovým zdrojem citelné jádrové inflace je rychlý růst mezd v uplynulých letech. V letech 2016 až 2019 v ČR stoupaly reálné výdělky očištěné o inflaci v přepočtu na osobu průměrným ročním tempem přesahujícím úroveň čtyř procent. V eurozóně rostly ve stejném období šestkrát pomaleji, průměrně o 0,7 procenta ročně. Výdělky v Česku rychle rostly všem, třeba i kadeřnicím. Takže je zřejmé, že – jeden příklad za všechny – i cena ostříhání musela vzrůst. A právě to ilustruje zásadní důvod, proč je nyní inflace v ČR citelná.
I letos by dle prognózy Evropské komise mělo být tempo růstu výdělků v ČR rychlejší než tempo inflace. Naopak třeba na eurovém Slovensku – které má nyní slabší inflaci než ČR – tamní výdělky letos inflaci nepokryjí. Není to tedy vše jen o výši inflace.
Navíc, letos od února do dubna ceny v Česku v průměru klesly. Průměr březnové a dubnové meziměsíční inflace totiž činí minus 0,1 procenta. Naopak v eurozóně ve stejné době ceny rostly. Třeba na Maltě dokonce takřka dvouprocentním tempem. Takže opravdu nelze tvrdit, že za citelnou inflaci v ČR může oslabení koruny a fakt, že Česko neplatí eurem
Je třeba totiž také rozlišovat mezi meziroční a meziměsíční inflací. Výše zmíněné mediální stesky vyvolává meziroční inflace. Tedy růst cen, která nastal mezi dubnem 2019 a dubnem 2020. V tomto růstu cen se oslabená koruna odráží jen zcela okrajově a vlastně zanedbatelně. K oslabení české měny totiž došlo až během letošního března. Přitom platí, že slabší měna se propisuje do inflace postupně, se zpožděním.
V ceně dováženého italského květáku se samozřejmě oslabená koruna v jisté míře projevuje. Ovšem mnohem důležitější roli hraje růst nákladů souvisejících se sklizní této zeleniny nebo s jejím exportem až do Česka. Kvůli koronaviru a méně prostupným hranicím sklízí zeleninu v Itálii či Španělsku mnohem méně Rumunů nebo Maročanů. A Italové jsou proti nim drazí. Pracovat na poli se jim moc nechce ani v době ekonomické tísně.
Do většiny jiných druhů zboží a služeb, než je zelenina, se oslabená koruna propisuje mnohem delší dobu než z měsíce na měsíc. Zelenina se rychle kazí, z na pultech se obratem střídají její jednotlivé várky, které jsou celkem pružně naceňovány. Ne všude je naceňování na prakticky denní bázi možné. Ceníky či dlouhodobé kontrakty se upravují na čtvrtletní, nebo dokonce roční bázi, takže březnové oslabení koruny se jen těžko mohlo projevit v dubnové citelné inflace natolik, že by bylo možné říkat, že její hlavní příčinou. A jestliže to říkat nelze, nelze ani tvrdí, že rychlý růst cen v Česku případně v dalších zemích mimo eurozónu nastává proto, že neplatí eurem.
Vše to ukazuje ne jeden hlubší rys, pro Česko bohužel symptomatický. Za vším typický Čech hned spatřuje jen to negativní, v duchu jakési „blbé nálady“. Pochopitelně, růst cen těší málokoho. Jenže ve veřejné debatě se to hned svede na „další chybu“ Čechů, totiž tu, že nepřijali euro. Přitom je důvodem inflace mnohem spíše to, že se české ekonomice v uplynulých letech nadmíru dobře dařilo, a to hned tak, že mzdy v Česku rostly po očištění o inflaci mnohonásobně rychleji než v eurozóně.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
